Karel Čapek – symbol člověčenství – tak by se dal ve dvou slovech charakterizovat  člověk skrývajícího se za tímto jménem.  O této osobnosti našich dějin toho bylo napsáno i řečeno mnoho, přesto bych ráda ve své práci osobnost velikána našeho národa ukázala především očima člověka jemu nejbližšího – jeho ženy, herečky a spisovatelky Olgy Scheinpflugové. Samotný Karel Čapek je pro mě osobně osobností naprosto jedinečnou, osobností, ke které vzhlížím a kterou obdivuji pro jeho lidskost, bojovnost za spravedlivý svět, jeho vlastenectví, neuvěřitelnou vnitřní sílu a velké srdce.

Vzpomínková kniha Olgy Scheinflugové  Živý jako nikdo znás zachycuje život Karla Čapka zpohledu člověka jemu nejbližšího a nejoddanějšího – jeho ženy. Vzpomíná zde na něj a na jeho dílo, vykresluje jej  jako jedinečného spisovatele, člověka i umělce, sestavuje jeho plastický a živý portrét. Kniha obsahuje konkrétní významné kapitoly zjeho života, novinové články, statě, recenze a sbírku Stesk - sbírku Olgy Scheinflugové, kterou napsala po Čapkově smrti.

Román Válka s mloky je výrazným protifašistickým dílem, dílem proti násilí  a lidské nenasytnosti. Čapek jej napsal v době, kdy fašismus začal ve světě nastolovat doktrínu zločinu a uzákoňovat bezpráví.  Je alegorií politického života Evropy  třicátých let, zobrazuje satirickou diagnózu společnosti. Mloci představují lidi, chtějí stále ví a víc, ovládnou celý svět a připravují zánik lidské civilizace zásluhou lidí – kšeftařů, jejichž nenasytná touha  po profitu je na lidstvo uvalena jako dědičný hřích. Jak napsal sám Čapek – „Hrdinou je nacionalismus. Děj je celkem prostý – zánik světa a lidí, ano, tak to musí skončit. Naprosto ne kosmickou katastrofou, nýbrž jen z důvodů státních, hospodářských a prestižních. Proti tomu se nedá nic dělat“.

Věčné dobrodružství je soubor vybraných Čapkových prózz nejrůznějších oblastí jeho tvorby a psaných vjednotlivých etapách jeho života – jsou zde povídky a apokryfy (Povídky zjedné kapsy, Povídky zdruhé kapsy, Kniha apokryfů), cestopisy (Výlet do Španěl, Cesta na Sever) a eseje (Jak se co dělá, Marsyas). Povídky mají většinou detektivní námět, jsou však spíše vnitřním monologem hrdinů se spoustou otázek na téma lidskosti, snášenlivosti, spravedlnosti, humánnosti. Vcestopisech popisuje cizí kraje svelkým zaujetím, přesto však je zde znát jeho láska kdomovině - cizina není nic proti teplu rodné země. I přes hluboce propracované myšlenky příběhů jsou tato dílka psaná jazykem pro každého srozumitelným, pochopitelným a blízkým jakémukoliv člověku.

Dej mi svou ruku do dlaně a řekni to povinné ano,
nám už je dlouho oddaně, nám bylo už požehnáno.
Svítily při tom svíce bříz a těžce vonělo chvojí,
to bylo jednou, to bylo kdys – už jsme tak dávno svoji.
Svítilo při tom slunce nám jak monstrance na oltáři,
ze dvou je časem každý sám, co nechtělo mládí, chce stáří.
Je banální starý Mendelssohn, je záporem každé ano,
srdce je jediný čistý zvon, dozní, když dokonáno.
Je jiný svět bříz a jiný svět lidí, jiný svět lásky a povinnosti,
Bůh, jenž nás oddává, neuvidí, že říkáme ano své minulosti.
(Scheinflugová, Olga : Živý jako nikdo z nás, s.7)

Z této citace jistě usoudíme,  jak osudový a hluboký byl vztah Olgy a Karla Čapka, a to, jakým pohledem je vzpomínková kniha sepsána, pohledem milujícího člověka, shovívavého k jakýmkoliv záporům, které se jistě v nějaké míře ani jemu nevyhnuly. A tak tuto knihu berme jako silnou výpověď ženy, pro kterou byl Karel Čapek oporou, smyslem života a nejbližší bytostí s pevným citovým poutem. Opustil tento svět v době počátku největšího zla v dějinách lidstva, 2. světové války. Čapek ve svých významných protitechnických (Továrna na Absolutno, Krakatit) a protiválečných dílech (Matka, Bílá nemoc) byl nadčasový – tušil, co se stane a statečně bojoval, aby zlu zabránil, burcoval národ kolem sebe k probuzení a boji proti násilí.  Jde o průřez celým jeho životem, jak osobním, tak tvůrčím. Kniha je shrnutím většiny sepsaných a vydaných statí Olgy Scheinflugové, které začala psát v lednu 1939, brzy po Čapkově smrti. Poslední zaznamenala těsně před svou smrtí v roce 1968. Přesto, že byla nacisty pronásledována a ani po únoru 1948 se její situace nezlepšila, statečně hájila Čapkovu čest a zanechala nám navěky jeho stále živý, nadčasový odkaz.

Kniha je doplněna básnickou sbírkou Olgy Scheinpflugové Stesk napsanou ihned po smrti Čapka, kde si mohla ulevit od bolesti z jeho ztráty a překonat těžké období nacistického pronásledování.

Přílohou jsou zde černobílé fotografie doplňující text, doslov Františka Černého (sestavovatele knihy) věnovaný osobnosti Olgy Scheinpflugové, dodatky, poznámky a básně. Toto dílo je nejautentičtější a nejdokonalejší biografií Karla Čapka, která byla vydána.

„Karel Čapek byl opravdu zvláštní bytostí, o které musil  říci každý, kdo jej znal, posudek nejstručnější větou: I kdyby tento muž nic nenapsal, byl naprosto výjimečný. Celé jeho jasné a přirozené myšlení, jeho zvídavý, planoucí a nikdy neukojený vztah k životu, jeho básnický a filosofický obdiv k přírodě i k existenci člověka, jeho úcta k bližnímu, jeho půvabná  a cudná mravnost nedoprovázená kazatelským ukazováčkem, jeho přísnost k sobě a shovívavost k druhým, to vše bylo opravdu výjimečné. Vlastnosti, které nad ním panovaly, zrozeny v něm a silnější než on, byly láska a soucit. Byl složen z kladů lidství a jimi bojoval proti jeho záporům. Cudný a prostý, mluvil málokdy na veřejném fóru o své lásce k vlasti, ale miloval ji tak, jak nejvíce a nejčistěji je dáno muži a člověku. Lidstvo, život, svět, to vše bylo pro něj nevyčerpatelným zdrojem největšího zájmu, studií a zkoumání, ale svou zemi považoval za hlavní tepnu svého srdce.“ (str. 48)

„Chtěl bych všecko vědět, všecko znát, a pak, jak říká italské přísloví, člověk, který všecko ví, umře. Umřít na nové poznání, to by byla krásná smrt.“  (Karel Čapek, str. 59)

„Člověk musí mít v sobě kus krystalu, něco hladkého, čistého a tvrdého, co se s ničím nemísí a po čem musí všechno sklouznout. Hlavně umělec to musí mít, aby usiloval o dokonalost. To se pozná po tom, jak se v člověku zrcadlí celý svět; čím přesněji a čistěji, tím je ten krystal dokonalejší.“ (Karel Čapek str.102)

„Vydali nás jako divochy nepřátelskému kmenu k vyvraždění, poslužte si, páni lidožrouti,“ řekl Čapek rozechvěle. „Věděli ti lidé čím a kým jsme byli? Přiznává se ke své bolesti. „Zvykej si na myšlenku, žes prohrál, tak jsi zkusil nejistotu, že už sneseš každou jistotu. Jsem naprosto roztržen, je mi, jako by ze mne tekla krev, střeva, mozek, jako by se přese mne přehnalo stádo splašených býků"  (str.141)

„Myslím, že jsem se nikdy nerouhal, ale teď se mi zdá, že tu nemám co dělat. Byl bych komickou figurou, můj svět umřel, věřil jsem přece  v jakési závazky, v takzvanou čest a takové věci, Myslím, že bych se v téhle tlačenici nevyznal.“  (Karel Čapek, str. 141)

„Je mi hořko,“ napsal, „ani nevíš jak; já, který mám zrovna zoufalou potřebu harmonie a čistoty, abych se udržel při životě, se musím utkávat s takovou lží a křivostí. Jsem slabý člověk, slabší než víš, mé zdraví a životní síla je založena na kreditu, na důvěře k lidem, na úctě k člověku; ztrácím všechnu jistotu, mám – li co dělat s něčím lživým a nesmyslným a nenávistným. Hledím úzkostlivě, abych nikomu neublížil; je to povinnost, ne zásluha, ale chtěl bych si tím vykoupit neporušenost a čistotu vlastního života; je – li to sobecké, dávám za to světu všecko, co mohu.“  (Karel Čapek, okupace, str.149)

„Profesor Charvát měl pravdu, když řekl: „Duše to nevydržela.“(str.150)

Karel Čapek je vysílen nezdařeným bojem proti okupaci Československa, cítí se poražen a zničen, nemá obranu proti lživým útokům na svou osobu, hrozbám a obviněním, které jej častují hlavně formou korespondence. Je bezradný a z posledních sil se snaží udržet víru ve spravedlnost a zachovat čisté svědomí.

Svou prací jsem se snažila vzpomenout na osobnost Karla Čapka, připomenout jeho nenahraditelný význam pro naši kulturu, dějiny naší země, morálku společnosti. Vzpomenout člověka, který, jak napsala trefně Olga Scheinpflugová, byl živý, jako nikdo z nás. Jeho jedinečnost tkví v neuvěřitelném rozsahu jeho zájmů, jeho lidskosti, bojovnosti za spravedlnost a lepší svět a věčné touze po poznání. Mnou vybraná kniha  mapuje jeho stránku soukromou a pracovní, je souhrnem jeho celkového života očima člověka, který jej znal z té nejsoukromější  stránky. Proto nelze opomenout určité citové zaujetí, kdy čas zanechává v mysli převážně to pozitivní.

Knihy doplněné v seminární práci zachycují stranu vážnou, lidskou a bojovnou Karla Čapka – Válka s mloky a druhou stranu osobnosti, tu veselejší, humornou, odlehčenou – Věčné dobrodružství. Právě tento obrovský potenciál v jednom člověku – schopnost být vším a všude, je znakem jeho geniality.