Marián ZOUHAR: O čom je Russellova teória deskripcií?stáhnout prezentaci
Russellova teória deskripcií bola podrobená zásadnej kritike zo strany strawsonovsky orientovaných filozofov jazyka. Pri tejto kritike sa však zabúda na skutočnosť, že primárne ide o teóriu logickej formy výrokov s deskripciami. Argumenty, ktoré sa proti nej uvádzajú, treba teda klasifikovať podľa toho, či útočia na tento aspekt teórie deskripcií - a potom ich možno považovať za vecne primerané argumenty - alebo podľa toho, či útočia na nejaký iný aspekt teórie - a potom sú pre teóriu samu irelevantné. Strawsonove argumenty patria do tejto druhej kategórie. Na druhej strane existujú aj argumenty prvého druhu, no v literatúre sa uvádzajú len okrajovo; výnimkou je napríklad Tichého kritika Russellovej teórie deskripcií.
Jakub MÁCHA: Logický atomismus a argument proti monismu
Bradleyho argument ve prospěch monismu jako metafyzické doktríny vyvozuje z rozporné povahy relací závěr, že pravá realita nemůže mít relační povahu a tudíž se musí jednat o jednolitý celek. Nejvýznamnější proponenti logického atomismu - Moore, Russell a Wittgenstein - tento argument odmítli, ačkoliv každý z různých důvodů. V tomto příspěvku chci nejprve ukázat, že jejich odmítnutí Bradleyho argumentu závisí na jejich verzích logického atomismu. V dalším kroku chci poukázat, že Wittgensteinova podoba logického atomismu, jak ji prezentoval v Traktátu, je úspěšnějším útokem proti Bradleyho argumentu.
Karel ŠEBELA: Russell a novohegeliánství: F. H. Bradley
Příspěvek se zaměřuje na poměrně kontroverzní téma russellovských bádání, vlivy (novo)hegelianismu v myšlení B. Russella. Na první pohled stojí Russell výslovně v opozici vůči hegelianismu, ale bližší zkoumání může odhalit překvapivé paralely zejména s některými názory F. H. Bradleyho, čelního představitele anglického novohegelianismu. Příspěvek bude vycházet zejména z Bradleyho spisu The Principles of Logic, o kterém sám Russell napsal, že jej pozorně četl. Vycházím především z Bradleyho analýzy soudů, která Russella inspirovala, zejména z jeho teze, že všechny kategorické soudy jsou hypotetické. Odkazy na širší filozofická východiska Bradleyho postojů, jejich srovnáním s Russellem a dalšími teoriemi soudů chci poukázat na mnohdy skryté filozofické motivace logických teorií.
Jakub MIHÁLIK: Russellův neutrální monismus a problém vědomí
Podle Russellovy The Analysis of Matter (1927) nás fyzika informuje výhradně o strukturních vlastnostech hmoty, zatímco její vlastnosti intrinsické zůstávají fyzikálnímu výzkumu skryty. Russellovo pojetí se stalo východiskem jednoho z nereduktivních přístupů k vědomí v současné filosofii mysli, ke kterému se přiklání např. D. Chalmers a který bývá označován jako russellovský monismus či (ne zcela přesně) jako panpsychismus. Položím si otázku, zda pro tento přístup představuje problém argument M. H. A. Newmana, podle něhož by, pokud by Russellova koncepce platila, byly fyzikální propozice zcela triviální. Třebaže, jak se pokusím ukázat, není russellovský monismus zavázán k „čistému strukturalismu“, na který Newmanův argument míří, je otázka, zda a v jaké formě je ve světle Newmanovy kritiky udržitelné rozlišení mezi strukturními a intrinsickými vlastnostmi hmoty, které je pro tento přístup klíčové.
Milan SOUTOR: Vývoj Russellovy teorie soudu po kolapsu mnohorelační teorie
V příspěvku představím problémy s jednotou propozice, s nimiž se potýkala mnohorelační teorie soudu, kterou Russell hájil v letech 1910-1913. Nejprve se budu stručně věnovat motivaci této teorie a jejím základním principům. Podstatné je v této souvislosti srovnání s binární teorií soudu, kterou Russell pod vlivem Moora přijal po svém rozchodu s absolutním idealismem. Problém jednoty propozice, který je těžištěm příspěvku, budu dělit tradičním způsobem na široký a úzký problém se směrem. Úzký problém se směrem vzniká neschopností teorie rozlišit propozice, které mají tytéž konstituenty a liší se pouze ve směru relace („A miluje B“ x „B miluje A“); široký problém neschopností rozlišit gramaticky správné kombinace od gramaticky nesprávných („A miluje B“ x „A B miluje“). Ukáži, jak tyto dva problémy motivovaly sérii leckdy nedomyšlených zásahů do mnohorelační teorie, dostaneme se k zavedení logických forem, teorii pozice či kopula-teorii, kterou pod vlivem návštěvy Frega na přelomu let 1912-13 navrhl Russellovi mladý Wittgenstein. Právě Wittgensteinovi je připisována zásluha na tom, že Russell mnohorelační teorii s neskrývanou zoufalostí v roce 1913 opustil. Problémem byla principielní neschopnost mnohorelační teorie vyřešit široký problém se směrem. Na závěr tento fatální nedostatek mnohorelační teorie vysvětlím, přičemž nastíním, jak byla kolapsem mnohorelační teorie ovlivněna pozdější analýza soudu jednak u Russella, jednak u Wittgensteina v Tractatu.
Jiří RACLAVSKÝ: Jsou Russellovy propoziční funkce Tichého konstrukcemi?
S nástupem současného logického paradigmatu po 2. světové válce se podivně vytratilo chápání pojmu funkce, jaký známe např. z Russellova vrcholného díla (zejm. Principia Mathematica). Příkladně Quine pak ztotožňuje Russellovy propoziční funkce, čítaje v to propozice jako jejich medadický případ, s popřípadě otevřenými formulemi. Načež veškerá teorie typů, princip bludného kruhu, aj., vyznívají jako artificiální a zcela zbytečný konstrukt. Na druhou stranu může takováto nominalistická interpretace ospravedlnit pojem propoziční funkce v nynější éře moderního logického paradigmatu, které uznává jen množinové objekty a výrazy; což je vlastně vůdčí motiv Landiniho rekonstrukce Russellovy vrcholné logiky.
Avšak realistické interpretace pojmu propoziční funkce (zejm. Linsky, Urquhart, Church, aj.) se přece jen zdají být adekvátnější tomu, co Russell zastával (byť v době druhého vydání Principií již značnou měrou přijal nominalistický slovník). Například lze brát vážně zcela zásadní Russellovo prohlášení, že ‚x‘ denotuje proměnnou x, což je „variable individual“, tj. Russellovo objektuální pojetí proměnné. A tyto proměnné jsou přece součástí propozičních funkcí, které tudíž nemohou být pouhými řetězci znaků, ale mimojazykovými (abstraktními) strukturovanými entitami.
Můj návrh na explikaci Russellových propozičních funkcí je v realistickém duchu, přičemž je navrhuji chápat jako (určité) Tichého konstrukce. (Tichý překvapivě Russellův logický systém vlastně vůbec nikdy vážněji nediskutoval.) Toto ztotožnění je pozitivním návrhem už proto, že Tichého konstrukce mají poměrně jasnou individuaci zejména vzhledem k současnému logickému paradigmatu. (Říkat, že propoziční funkce nejsou funkcemi v extenzionálním smyslu, jak činí jiné realistické interpretace, totiž při platnosti toho moderního paradigmatu ještě nevysvětluje povahu propozičních funkcí, jež byly v minulosti předmětem kritiky právě za nejasnost jejich individuace.) Počet získaných analogií je veliký: např. Russellově principu bludného kruhu (VCP) koresponduje (mnou formulovaný) VCP implementovaný v Tichého rozvětvené teorii typů, tedy shodný je i důvod ramifikace, snadno lze vysvětlit taktéž predikativitu/impredikativitu, Axióm reducibility, atd., atd.; už pojetí proměnné je v Tichého systému objektuální.
Přes plodnost této explikace přece jen ale Russellovy propoziční funkce s Tichého konstrukcemi totožné nejsou. Nicméně i při této disanalogii považuji celkovou analogii za plodnou hypotézu, protože nám i ona disanalogie opět něco důležitého o propozičních funkcí říká. Tichého konstrukce totiž konstruují objekty, které jsou množinově teoretickými entitami; například jistá konstrukce, tj. funkce v intenzionálním smyslu, konstruuje jisté zobrazení, funkci v extenzionálním smyslu. A právě ten druhý druh entit Russell ve své éře no-class theory ze svého systému vyhostil, tudíž Russell nemůže propoziční funkce pověřit konstruováním. Ovšem Tichý individuuje konstrukce mezi jiným pomoci odkazu na to, co konstruují, tudíž Russell musí své propoziční funkce individuovat jinak, a to v pojmech substituce, která takto nabývá značný, dosud neuvědomovaný, význam.
Petr KOŤÁTKO: Deskripce a singulární reference: co ukazuje a co zakrývá Russellova teorie deskripcí
Russellova teorie deskripcí je pozoruhodným příkladem toho, jak tradiční epistemologická pozice, dovedená do důsledků, vytváří originální a velmi konkrétní zadání pro logickou analýzu. Její výsledek je podle některých russellovců schopen zachytit nejen logické, ale i komunikativní fungování vět obsahujících deskripce. To platí jen pod podmínkou, že střízlivě vyložíme roli, kterou v komunikaci hraje russellovská propozice (komplexní propozice vyjádřená podle Russellovy analýzy užitím vět s deskripcemi). Podle autora je tato propozice uvedena do komunikace jako vedlejší produkt (úspěšného či neúspěšného) aktu singulárního tvrzení a reflektuje instrumentální stránku tohoto aktu. Tento (“multipropoziční”) přístup umožňuje spojit russellovské pravdivostní ohodnocení promluv, v nichž jsou užity věty s deskripcemi, se strawsonovským výkladem komunikativní funkce těchto promluv, využívajícím pojmu presupozice.
Martina JUŘÍKOVÁ: Primární a sekundární výskyt označující frázestáhnout prezentaci
Příspěvek se bude věnovat Russellově rozlišení primárního a sekundárního výskytu označující fráze a významu tohoto rozlišení pro Russellovu teorii deskripcí. Rozlišení výskytu označující fráze bude také zmíněno jako možná odpověď na Strawsonovu námitku proti Russellově teorii deskripcí. V této souvislosti bude také řešena otázka po opodstatněnosti Strawsonovy kritiky. V neposlední řadě však bude důraz kladen na formální nedostatky Russellova rozdělení výskytu označující fráze na primární a sekundární.
Tomáš HOLEČEK: Russellova nedefinovanost výroku a výrokové funkce
Zatímco Bertrand Russell výslovně trval na tom, že tyto výchozí ideje Principií (1910) nejsou definované, což zdůraznil i v Úvodu do matematické filosofie (1919), a jejich uvedení tedy nemělo charakter definice, tradiční výklad Aristotelova vymezení výroku (apofantického logu) ze spisu O vyjadřování jako smysluplné věty, která může být pravdivá nebo nepravdivá, bývá braný jako definice. Ve svém příspěvku předvedu rozdíl mezi definicí v dnešním matematickém smyslu a uvedením významu výrazu. Nabídnu takový výklad zmíněné Aristotelovy poznámky, který ji nestaví do opozice k Russellovi a zachová tak jednotu logiky.
Ivo PEZLAR: Russellův prvotní hřích: therefore-relace jako předchůdce logické implikace?stáhnout prezentaci
Cílem následujícího příspěvku bude prozkoumat a připomenout si jeden z nejzávažnějších a současně nejplodnějších omylů, které se v logice přihodily za posledních zhruba sto let. Mluvíme samozřejmě o konfúzi mezi materiální a logickou implikací, které se Russell a Whitehead dopustili ve své společné práci Principia Mathematica (1910) a která následně vedla k rozvoji modální logiky. Sekundárním cílem pak bude prozkoumat, zda by úlohu logické implikace nemohla sehrát „therefore“ relace, kterou Russell zmiňuje ve svém dřívějším díle The Principles of Mathematics (1903).