1. den - přesun vlakem Plzeň, Praha, Bratislava aneb Copa jsme to vlezli

Rychlíkem Franz Kafka jsme dopravili sebe (Dalibora, Standu a Pavla), zavazadla a, pochváleny budiž ČD, i naše drahocenná horská kola (TrekkingFox, Reta a Author) na hlavní nádraží v Praze. Narozdíl od minulých let jsme tentokrát nemuseli brzo ráno vstávat a mohli v klidu vychutnávat polední jízdu kolem Berounky za parného dne. V Praze jsme sice museli čekat na Devín, ale když přijel, docela jsme se zapotili. Jen si zkuste starat se o kola, bagáž, místo ve vlaku a to vše v několika málo minutách Abychom to zvládli, zaúkolovali jsme jedno děvče, které s námi jelo už z Plzně a v němž jsme předtím rozpoznali studentku nám důvěrně známého Gymnázia Luďka Pika. Po obsazení míst v kupé z nás jen teklo a Pavel prohlásil: "Aspoň jsem se osprchoval." Chtěli jsme otevřít okno, ale nějak se mu nechtělo. Pája byl ve formě, a tak s neskrývaným rozhořčením vyřknul nesmrtelnou větu: "Copa jsme to vlezli?" Tím chtěl zřejmě vyjádřit svoje rozčarování nad kvalitou vlaku. Starší pán v kupé, nenavyklý plzeňskému dialektu, jen nevěřícně vrtěl hlavou. Cesta pak probíhala rychle. O rozptýlení se staral jeden trampík z Prahy, který vyprávěl historky z natáčení. Škoda že vystoupil už ve Žďáru nad Sázavou. V Břeclavi proběhla nejprve česká a pak i slovenská pasová kontrola. Slovenští celníci kvůli barvě svých uniforem hned získali přezdívku - estébáci. Toto označení se ze stejného důvodu později přeneslo i na slovenské policisty. Po přejezdu státní hranice se Pavel nestačil divit, že i na Slovensku stojí domy, jezdí auta, žijou lidi. Chudák tam snad v životě nebyl a měl trochu falešné představy.

Ve čvrt na osm jsme byli na hlavním vlakovém nádraží v Bratislavě. No, popravdě řečeno, takové hlavní nádraží jsme ještě neviděli - dvě koleje, tři lidi, jedna telefonní budka.