Slovensko 2000
2. - 11. 8. 2000
2. den - Bratislava, Gabčíkovo, Blatná na Ostrove aneb Mikuláš v srpnu
Ráno asi v šest jsme se probudili do nepříjemného deštíku a okusili tak tu méně příjemnou stránku spaní pod širákem. I když jsme spali pod stromem, nebylo nám to moc platné a voda z listů skapávala přímo do tváře. To nám to pěkně začíná. Do myslí se vkrádají vzpomínky na minulý nepovedený rok I tak se balíme a počasí se postupně zlepšuje. Nasedáme na kola a jedeme zpátky přes celou Bratislavu podívat se na Hrad. Řidiči v Bratislavě jsou snad ještě horší než Pražáci. Sviští kolem nás velkou rychlostí v malé vzdálenosti. Moc bezpečně se necítím. Možná za to může povolená šedesátka v obci. Vyškrábali jsme se na Hrad a vychutnáváme pohled na krásný modrý Dunaj, Petržalku a bratislavské centrum.
Naši pozornost upoutává skvostný mrakodrap slovenské centrálni banky, toho času ve stavbě.
Samotný Bratislavský hrad není sídlem prezidenta, ale pouze Slovenského národního muzea, což nás trochu překvapuje. Zřejmě z toho důvodu je na některých místech trochu zchátralý. Ptáme se po sídle prezidenta s prezidentskou stráží a nějaký pán nám ukazuje směr s tím, že neví, jestli tam stráž bude, "keď je prezident chorý". Sjíždíme z Hradu, abysme se vyfotili před prezidentským palácem.
Stráž tam skutečně není. Zaráží nás skutečnost, že prezidentovi takřka pod okny jezdí trolejbusy a tramvaje. Dost pozdě po poledni konečně vyrážíme směrem na Vrakuni a Most pri Bratislave. Po výjezdu z Bratislavy jsme v oáze klidu. Úhledné vesničky s pěknými domky a vilkami se střídají jedna za druhou. Silnice je výborná a provoz na ní je minimální. Prostě jedna báseň. V tu dobu už je počasí výborné, teplo a sucho, obloha bez mráčku. Projíždíme rovinatou krajinou plnou slunečnicových polí. Bratislavu máme stále na dohled, i když jsme urazili pěkných pár kilometrů. Parapety v oknech a vůně ve vzduchu nám vnucují představu, že jsme u moře. Opravdu si tak připadám. První víska, u které jsme si všimli dvojjazyčného názvu je Veľká Paka, maďarsky Nagypaka. S dobrým pocitem toho, že cesta rychle ubíhá, jsme se rozhodli odpočinout si v Holicích. Uprostřed návsi pod lípou vedle kostelíka jsme poobědvali a dali si dvacet. Docela pozdě, ve čtyři, jsme se měli k odjezdu. Bohužel to nešlo tak hladce, Pavel zjistil, že má prázdné přední kolo. Vyndali jsme z něj duši a zjistili, že je v ní díra. Tak jsme Stáňu poslali sehnat někam pumpu s autoventilkem. Po chvíli se vrátil, celý nadšený z komunikace z místními pouze maďarsky mluvícími domorodci. Díru jsme zalepili a konečně v pět mohli vyrazit. To jsme podle původního plánu měli před sebou do Komárna ještě 70 km, takže jsme měli co dělat. Přes trochu bloudění kolem Gabčíkova, kde bylo dost řídké značení, probíhala pak cesta dobře. I tak nám bylo jasné, že dřív než v devět v cíli nebudeme. To mi trochu dělalo vrásky na čele. Jízda za tmy i s pořádným osvětlením, které jsem ale já neměl, není žádná slast. Po několika kilometrech jízdy na hlavní silnici Bratislava - Komárno, jsme objevili kemp ve Zlatné na Ostrove a rádi jsme využili jeho pohostinství. 120 km na první den jízdy bylo i tak až moc.
Vyložili jsme bagáž a Stáňa s Pavlem se šli umýt. Zůstal jsem sám a zanedlouho mě maďarsky oslovil nějaký chlapík. Kemp byl plný Maďarů, takže jsem se ničemu nedivil a slušně odpověděl: "Nemtudom." Pak jsem vyjmenoval jazyky, kterými jsem schopný se domluvit, a mezi nimi češtinu. Nato mužíkovi zasvítili oči a začal mluvit česky. Představil se jako Mikuláš, že prý byl na vojně v Jelšanech u Prahy a že nemá rád Slováky, ale Čechy jo. Když se kluci vrátili, tak to všechno zopakoval a vyptával se, jestli už jsme zaplatili kemp. Odpověděli jsme že jo. Na to si zanadával "do piče", že prý by nás ubytoval u sebe, kafe by nám uvařil, televizi pustil atd. Nevěděli jsme, jestli to máme přisoudit přirozené pohostinnosti místního obyvatelstva nebo spíše vlivu alkoholu. Nakonec jsme s Pavlem aspoň přijali pozvání na pivo do místní cukrárny. Po cestě se Mikuláš pochlubil, že je nezaměstnaný truhlář a momentálně je doma sám. Při objednávání u pultu se Mikuláš vzdálil, a když viděl, jak vytahuju peněženku a chci platit za všechny, přiřítil se a chtěl si poručit vodku. To jsme mu zamítli a objednali tři piva. Pivo (Zlatý bažant z Hurbanova) bylo levné - 11 Sk, ale dělalo čest cukrárně - bylo sladké jak cecek. Na zpáteční cestě chtěl Mikuláš z Pavla vytáhnout jeho adresu, ale odpovědi se nedočkal. Taky nám chtěl ukázat, kde bydlí, ale raději jsme se už rozloučili. Poděkoval za pivo a odcházel. Teprve tehdy jsem si ho pořádně prohlédnul - sandály, tepláky z nichž mu trčelo zmuchlané triko. Tak takhle jsme se tedy nechali pozvat.
Webmaster: Dalibor Fiala