Slovensko 2000

2. - 11. 8. 2000

8. den - Terchová, Námestovo

Ráno nás probudilo jako obvykle sluníčko a rozehřálo naše kosti k další jízdě. Ve vlhké trávě u potoka jsme se nasnídali, pobalili potřebná zavazadla a dali vale našim známým, kteří vyjeli na cestu asi čtvrt hodiny před námi. Toho rána nás ještě překvapily, tedy Dalibora asi spíše vyděsily místní ovce. Nevychovaný to dobytek. Místo aby opustili vozovku, když se blížila naše delegace, ještě tvrdohlavěji se rozestavěly tak, aby nemohl projet ani človíček. Já jsem tento jev naštěstí zpozoroval první, a proto se mi podařilo kontaktu předejít včasným únikem po levé straně vozovky. Mí pravidel silničního provozu držící se kolegové na tom byli o něco hůře. Zatímco já jsem se nemohl smíchy udržet na nohou, Pavel si zajistil pseudobezpečné místo těsně za nárazníkem jakéhosi vozu, před nímž měly ovce respekt, a Dalibor se zmítal kdesi mezi ovcemi pokoušeje se neztratit nic ze svého vybavení ani duchapřítomnost či vědomí. Tento útok jsme přežili.

Ovce útočí

Následovali jsme naše známé z kempu přes vesničku Terchová, okolo pomníku Jánošíka, který jsme raději nenavštívili a s chutí se pustili do jistě více než 12 % stoupání délky 3 km. Nikam jsme nespěchali a i přes to jsme na vrcholu dohnali naše známé z kempu povalujíce se a plivajíce krev po náročném výstupu. Na staříkův návrh jsme se nechali zvěčnit ke konci stoupání na fotce připomínající záběr spíše z Dolomitenmana než z prázdninové jízdy Slovenskem.

Ne, to není Dolomitenmann, to jsme my

Pak to přišlo. Z počátku dosti prudké klesání, které přešlo v krásný dlouhý spád mírného sklonu, které nás v podstatě doprovodilo až do okresního města Dolný Kubín. Cesta do Kubína proběhla hladce, jen se muselo dávat pozor, aby se člověk v horních strmějších úsecích udržel v sedle neřku-li na silnici.

Město nás přivítalo upraveným náměstím a pohodovou atmosférou.

Dolný Kubín

Všimli jsme si kostela v horní části náměstí a zastavili před ním. Zatímco jsem se pokoušel od kolem procházejících lidí zjistit, kde je vhodná hospoda pro náš dnešní oběd, oslovil nás jakýsi starší člověk. Zřejmě si všimnul Pavla obdivujícího krásu kostelní stavby a ihned nabízel, že nás ubytuje na faře, najíst dá a o kola se postará. Pravdu říct takovouto nabídku jsme nečekali a nevěděli zda to přisoudit místní pohostinnosti či chladné vypočítavosti "farářově". Ať byla pravda jakákoliv, s díky jsme odmítli, neboť naše dnešní pouť ještě nebyla u konce. Nechali jsme se nasměrovat ke korytu a šli se najíst.

Nakrmili jsme se dobře, ještě to stačili zalít Martinerem, poměrně chutným pivem a Dalibor již v nápojovém lístku objevil Borovičku, kterou, jak říkal, musíme ochutnat. Tak jsme do toho spolu šli, zatímco Pavel konzumoval zbytky piva. Chuť je to zajímavá. Zaplatili jsme a odebrali se do ulic rozpálených poledním sluncem. To vedro a Borovička začalo působit i na nás, a tak jsme vlastně nevinně ztropili menší rozruch v jedněch potravinách. Zatímco mi slečna za pultem nabízela všelijaké pochutiny, odvětil jsem, že by mi mohla nabídnout různé věci, ale že pro tentokrát si vezmu jen nějaké to jídlo. Dalibor se vedle mě jen poťouchle uculoval, objednal klasicky lunch meat a pronesl cosi ve smyslu: "Slečno, vy jste ryba." Nepochopila naší dobrou náladu, tak jsme raději šli.

U nejbližší benzíny jsme se chtěli poptat na cestu na oravskou přehradu, a proto jsem na strýce na přestárlé Jawě křikl otázku: "Prosím vás, kudy na Oravu?" Dostalo se mi vysvětlení, že na Oravě už jsme a že jestli chci na přehradu, tak to musím říct, a ještě přidal něco o tom, že byl v Čechách na vojně, ale mně to bylo pro tentokrát nějak jedno.

Vyrazili jsme směrem Oravský podzámok a potažmo Hruštín. Borovička a slunce si asi moc nerozuměli, ale překvapivě se nám s Daliborem jelo velice lehce a rychlost nám ani do kopce nedělala problém. Jen Pavel se projevil co by dokonalý remcal a nepřítel alkoholického opojení, neboť nás neustále obtěžoval problémy typu: "Jedete moc rychle, mně je vedro," či dokonce problémem tak malicherným, že mu padá bagáž.. Při jedné z několika zastávek jsme s Daliborem vypustili tělesné tekutiny kdesi u mostu a ještě stihli dát slečně procházející dole dát vědět, že je ryba. Pavel stále nechápal, že je nám dobře. Ale netrvalo to dlouho. Po chvíli brilantní jízdy bez pocitu sebemenší námahy se, také díky jeho neustálému vyrušování, situace obrátila a jízda teď byla těžší a těžší.

V tom nejkrkolomějším stoupání se najednou ozvala Pavlova střeva a opět jsme byli donuceni zastavit. Pak se dál chtělo snad jen jemu. Na takové krásné horské loučce jsme si dáchli. Několik hodin volného odpočinku proloženého válením sudů a opalováním nám udělalo dobře. Vystoupat zbytek, tedy většinu kopce, pak nebyl problém.

Ještě několik kilometrů po náhorní plošině, sjezd k okresní vesnici Námestovo, pár dotazů na cestu u benziny a byli jsme v kempu u přehrady Orava. Šel jsem dnes platit a v recepci jsem potkal pěknou dcerku, s níž bylo nutné vyřídit formality. Nebyl to problém, ale být mohl, neboť jsem na pultě zapomněl pas a jen její ochota vyběhnout za mnou až do kempu mi ušetřila spoustu problémů.

K večeru dorazili i naši známí z Terchové a utábořili se nedaleko. Chtěli jsme si udělat něco k jídlu, a tak jsem šel hledat pitnou vodu. Jaké bylo mé překvapení, když jsem na kohoutku objevil cedulku s nápisem. "Voda zdatna do picia."

Nevěděl jsem, jestli je to opravdu k piti nebo to má jiný význam, ale i přes všechny obavy jsem naplnil láhve a soudě dle nepřicházejících střevních problémů, učinil jsem dobře..


[Dny: 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9 | 10 ]

Webmaster:  Dalibor Fiala