O irštině   
Povaha, historie a současný stav irského jazyka   

Irština je keltský jazyk, který se používá v Irsku. Jazykem většiny
obyvatel Irska byla až do svého dramatického úpadku v 19. století,
kdy ji témeř úplně nahradila angličtina. V dnešním Irsku je irština
podle ústavy prvním úředním jazykem Irské republiky a vyučuje se
povinně ve všech školách, ale rodilých mluvčí existuje jen málo a
téměř všichni žijí ve venkovských oblastech na západě Irska, vzdáleni
od center moci a společenského života.

Nedávno prováděné průzkumy ukazují, že přibližně 5 % obyvatelstva
Irské republiky je schopno plynně mluvit irsky a 10 % irštině bez
problémů rozumí. V Severním Irsku podle sčítání obyvatelstva z roku
1991 z roku umí irsky 10 % lidí.

Většina lidí, kteří irštinu běžně používají ve svém každodenním životě,
je soustředěna v oblastech souhrnně zvaných Gaeltacht. Gaeltacht jsou
úředně vymezená území, kde je irština prvním jazykem nejen oficiálně,
ale i fakticky (i když ani to není úplně pravda, hlavně ve větších
sídlech), a jejímu udržování se ze strany zákona věnuje speciální
péče.

Různé průzkumy veřejného mínění ukazují, že Irové jsou irštině v podstatě
přiznivě nakloněni, považují ji za svůj národní symbol a nepřejí si,
aby vymřela. Nicméně nemluví jí. Návštěvník se v Irsku s irštinou
prakticky nesetká, pokud ji speciálně nevyhledává. Dokonce i Irové sami,
pokud nežijí v Gaeltachtu, se s irštinou málokdy setkávají (kromě povinné
výuky ve školách, která je ale nekvalitní a pro žáky nezajímavá, podobně
jako kdysi v českých školách ruština). Přestože existují irskojazyčná
média (mimo jiné jedna televizní stanice a několik rozhlasových), jejich
sledovanost je nízká a všechna hlavní média hovoří anglicky.

Povaha a nářečí irštiny
Irština je indoevropský jazyk, což znamená, že její gramatika funguje na
stejných základech jako většina ostatních evropských jazyků. Irština má
složitější gramatiku než angličtina, například v ní existují pády,
podstatná jména jsou mužského či ženského rodu, a podobně. Pro Čecha je
ale irština v podstatě zvládnutelná, neskrývá v sobě žádné důležité
gramatické jevy, pro které by v češtině nebyl ekvivalent.

Irská abeceda se skládá z obvyklých písmen latinské abecedy, ale písmena
j, k, q, v, w, x, y a z v irštině neexistují (vyskytují se pouze
v přejatých slovech). Samohlásky existují krátké a dlouhé (například e a
é) a vyslovují se stejně jako v češtině. Souhlásky se také vyslovují
víceméně stejně jako v češtině, až na některé výjimky, například c se
vyslovuje jako [k]. Kromě toho lze každou samohlásku vyslovit měkkce nebo
tvrdě (například tvrdé české [L] versus měkké slovenské [Ľ], [n] versus
[ň].), v závislosti na tom, zda je ve slově obklopena měkkými nebo tvrdými
samohláskami. Z toho vyplývá, že samohlásky se dělí na tvrdé (a o u) a
měkké (e i), a každá souhláska nebo skupina souhlásek může být z obou stran
obklopena pouze samohláskami jedné skupiny.

Slovan je pro irskou výslovnost podstatně lépe zvukově vybaven než Anglosas.
Irština sdílí se slovanskými jazyky mnoho společných zvuků, například [ch],
[Ľ] a podobně. Zvukový systém irštiny klade velký důraz na rozlišování mezi
měkkými a tvrdými souhláskami. Tyto rozdíly se někdy podobají rozdílům
v češtině (například už zmíněné [n] a [ň]), někdy jsou češtině úplně cizí.

Důležitou vlastností irské gramatiky jsou takzvané počáteční mutace. V různých
gramatických souvislostech se slova tvarují na začátku, nikoliv na konci jako
u většiny ostatních indoevropských jazyků (například mac syn, do mhac tvůj syn).
Tím se pochopitelně změní i výslovnost první slabiky (například z mac [mak] na
mhac [wak]), což je matoucí zvláště pro začátečníka.

V irštině existuje několik regionálních nářečí, která se od sebe výrazně liší.
Liší se rozdílnou výslovností některých samohlásek a některými gramatickými
detaily (různé dialekty například používají ve stejné situaci jiný druh
počáteční mutace). Nejvýrazněji se od všech ostatních liší ulsterský dialekt,
který tvoří jakýsi "přechod" mezi irštinou a skotštinou. Situace s nářečími
je zkomplikována tím, že díky dlouhodobé absenci irštiny z veřejného života
neexistuje žádná všeobecně uznávaná standardní irština, jako například
v Čechách takzvaná spisovná čeština. Pokusy o úřední ustavení regionálně
neutrálního standardu se setkávají s nelibostí rodilých mluvčí.

Historie irštiny
Kolem roku 300 před naším letopočtem se keltské národy, a tím pádem i jejich
jazyky, nacházely na zenitu svého rozšíření po Evropě. Keltská území se
rozpínala od Pyrenejského poloostrova až do východní Evropy (a zahrnovala i
dnešní Čechy). Vzestup významu římské říše je ale postupně buď vytlačil, nebo
ovládl a nechal jejich jazyky a kulturu zaniknout. Jediné místo, kde keltské
jazyky přežily, je severozápad Evropy: Britské ostrovy a Bretaň.

Římané nikdy neovládli Skotsko ani Irsko, ale přisvojili si zbytek Britských
ostrovů. Pravděpodobně proto se tehdy rodina keltských jazyků rozdělila na
dvě velké podskupiny: Takzvaná Q-Celtic, do které patří irština, skotština a
manština (anglicky Manx, jazyk ostrova Man), a P-Celtic, do které spadají
welština, bretonština a kornština (anglicky Cornish, jazyk poloostrova
Cornwall v Anglii). Do dnešní doby z těchto šesti jazyků přežily v živé formě
jen čtyři: irština, skotština, welština a bretonština. Zbylé dva (manština a
kornština) vyhynuly v tom smyslu, že už neexistují rodilí mluvčí, ale neupadly
v zapomnění, jsou předmětem vědeckého zájmu a dokonce u nich existují jisté
obnovné tendence.

První známky psané irštiny existují ve formě marginálií na latinských
rukopisech. Irština zažila období částečného rozmachu těsně před koncem
prvního tisíciletí našeho letopočtu, kdy po zániku římské říše podnikali irští
poutníci rozsáhlé mise do Evropy a podle některých historiků v podstatě
zachránili antickou vzdělanost před chaosem, který po pádu Říma nastal.

Na konci 12. století se uskutečnila osudová invaze z Anglie, která Irsko
nadobro učinila majetkem anglických králů. První dobyvatelé ale nebyli
Angličané, protože v té době žádný anglický národ ještě ani neexistoval -
byli to francouzští Normané. Normané se sebou přinesli nový způsob civilizace
a jejich jazyk velmi ovlivnil irskou slovní zásobu (Normané přinesli nové věci
a tím pádem i slova pro ně).

Od té doby byla irština formálně i fakticky utlačována na úkor nejdříve
normanské francouzštiny a potom angličtiny, až se v 19. století dostala
na pokraj záhuby, kde je v podstatě i dnes. Diskriminace irsky mluvících
obyvatel měla rozličné záminky; snad nejdůležitější z nich byl fakt, že
v době anglické reformace irsko nekonvertovalo na protestantství a zůstalo
katolické, čímž se vztahu mezi dobyvateli a dobývanými dodal náboženský
rozměr (diskriminace katolíků ze strany protestantů se rovnala diskriminaci
irských poddaných anglickými vládci). Další velkou ránu zasadil velký hladomor
v letech 1845-8, který snížil populaci Irska z osmi milionů na šest a půl
milionu. Hladomor postihl hlavně venkov, který byl v podstatě katolický
a tedy irsky mluvící.

V druhé polovině 19. století nastalo oživení zájmu o irské kulturní dědictví
včetně jazyka. To nepřímo vedlo až k vytvoření samostatného, na Anglii
nezávislého irského státu v roce 1922, který existuje dodnes. Tehdy také
začalo období navenek proklamovaného, ale činy nijak nepodloženého zájmu
o obnovu irského jazyka. Proto dnes existuje v Irsku absurdní stav, kdy
iršina je úředně "prvním jazykem", ale fakticky je témeř mrtvá.

Michal Boleslav Měchura