Život a zvyky slovanských národů Josef Růžička Runy staroslovanské Runy jsou v Evropě písmem nejstarším. Jeví velkou příbuznost s písmem řeckým ve starověku i s písmem Feničanů. Luštění jich spojeno namnoze se značnými obtížemi. Mnoho nápisů runských dosud nerozřešeno, a mnohé nerozřešeny správně. Zásadně dlužno každou runskou památku přisouditi tomu jazyku, v němž možno obsah přesně vystihnouti a tlumočiti. Předkové slovanští užívali nad pochybu písma runského. Již v pověstech skandinávských připomíná se zvláštní písmo Vanův (t.j. Slovanů), zvané Venda Runir. Bulharský mnich Chabr, jenž psal na konci IX. století, také dosvědčuje, že Slované črtami a řezkami čtli a hádali. Biskup Dětmar, popisuje chrám ve městě Riedegastu v župě Redariů (Ratarů), praví výslovně: "Uvnitř pak stojí bohové rukama zrobení a hrozně odění, s jednotlivými jmény, vyrytými na přílbách a krunýřích..." A jména tato analogicky mají vyryta na sobě i malé figurky z tohoto chrámu, až na naše časy dochované. Správné rozluštění jejich i druhých nápisů staroslovanských, a zejména významných náhrobních kamenů z Mikorzyna, potvrzuje co nejnápadněji jsoucnost slovanských run. Runy slovanské rozdělili bychom na několik oblastí a sice runy staroitalského předvoje čili etruské neb jihoevropské, runy illyrsko-rhaeticko-panonské čili středoevropské a runy vendické Slovanů polabských a pobaltických, čili severoevropské. Runy na poloostrově apeninském čili runy jihoevropské V prvé řadě mezi všemi zaujímají místo runy etruské. Na sedm tisíc nápisů dochováno potomstvu jako zbytek vyspělé kultury národa, jehož vzdělanost v nejšereším dávnověku brala se paralelně s kulturou fénickou a řeckou. Runské nápisy italské čtou se buď z pravé strany na levou, nebo z levé na pravou, nebo z levé na pravou, se shora dolů, aneb zdola nahoru, některé pak jsou psány způsobem volobrázdným, t. j. libovolně sem tam bez ladu a skladu -- v kterémžto případě jen smysl jest vodítkem nejspolehlivějším. Za jeden z nejpamátnějších nálezů etruských pokládám mramorový sarkofág krále Mutiny (obr. 1) vykopaný na poli Caponském u Antelly nedaleko města Perguia čili starého Perusium. Na jedné straně sarkofágu zobrazen jest výjev z Trojánské války, t. j. půtka o mrtvé tělo Patroklovo: na zemi polomrtvý leží Patroklus, obhajovaný Menelauem. Sarkofág je krásně proveden a svědčí o tom, že pohřbena v něm byla osoba vznešená. Výška jeho obnáší něco přes metr, šířka je poněkud větší a délka taková, aby pojmouti mohla tělo vzrostlého člověka. Podél hořejší stěny obrazem ozdobené nachází se runský nápis, jejž dlužno čísti od pravé strany k levé Mutina je v staroslovanštině jménem vlastním, známým též z historie Čech, krul jest slovo shodné s polským podnešním výrazem krul, znamenajícím krále. Jest to tedy nad pochybu hrobka Mutiny krále. Avšak tento památný nález má další význam. Byl-li zde v Etruii pochován slovanský král Mutina, musel zde býti i národ slovanský, jemuž tento král vládl, i země slovanská, kterou tento národ obýval. K tomu netřeba dalších výkladů. Božstva Víra v jednoho boha nejvyššího jako dennice z hvězd září nad množstvím pohanských božstev slovanských, pozvedajíc celý kultus bájeslovný k výšinám vyspělosti a dokonalosti podivuhodné. Nade všemi zjevy nadpozemskými, nade všemi bohy a bohyněmi, nad zemí i nad nebesy vládne jediný světlý praboh, bůh bohů a věštec věštců, nejvyšší pán všehomíra, sídlící v nebi nejvyšším v nádheře, skvělosti a vznešenosti nevyrovnatelné. Než ohlédněme se po dokladech domácích, zdali bychom nějaké stopy po nejvyšším bohu nalezli. Všimněme si v prvé řadě staročeského chorálu, jenž v nejstarší formě zní: Gospodi, pomiluj ny, 7 Jesu Krste, pomiluj ny! 8 ty spase wšego míra, 7 spasiž ny i uslyš, 6 Píseň připisují slovanským věrozvěstům, Cyrilu a Methoději. Také sv. Vojtěch za pisatele pokládán. Avšak ona nebyla sepsána, nýbrž stará, pohanská píseň byla přizpůsobena a na křesťanskou předělána. Některá Božstva Nejvyšší bůh Gospodi dal původ světu a zemi s veškerým tvorstvem Slucebohové či světlobohové Radegast pojítko mezi bohem nejvyšším a člověkem Bel nejpřednější bůh sluneční Větrobohové Stribog vševědoucí božstvo Meluzina či Větrnice když vítr kvílí a skučí, Meluzina pláče Země Živa vysoce ctěná bohyně života Božstva vodní Vodník božstvo dochováno až do dnešní doby Maran bůh vládce na moři (někdy též Vodan) Božstva Jarní Vesník výraz mužné síly, věhlasný vítěz Vesna bohyně jara, zahání zimu, přináší teplo Božstva osudu Sudice bytosti, které narozenému dítěti osud určují Božstva smrti Morana bohyně smrti jako příbuzná bohyň větrných Božstva související s chovem dobytka Henil bůh bdělosti, božstvem dobytka a pastýřů Rukopis Zelenohorský Přesný opis originálu chovaného v museu: uCac ot Cuei celedi uoieuod muCe paCu Ceni rubi Ctroia i umreli glaua celedina deti uCe tuCboCiem uiedno uladu ulad icuCi z roda uiberuce ki plezne dle u Cnemi zlauni hodi hodi Ccmetmi C lehi uladicami uCtahu cmete leCi iuladiki pohualihu pudu po zaconu Aiuletauo ce mutiCi uoducemutiCiuodu Ctrebropenu za te luta rozulaiaCe bura CeCipauCi tucu Cira neba oplacauCi glaui gor ze lenih uiplacauCi zlatopeCcu glinu caco bih iaz uodi nemutila kegdi Ce uadita rodna bratri rodna bratri o dedini otne uadita Ce cruto mezu Cobu Luti hrud oC naotaue criue na otae Criue zlatono Cne Ctaglau hraber naradbuze hladne o ba bratri obaclenouica roda Ctara tetui popeloua ienCe pde Cpleki Ccehouimi u Jak dlužno čísti: visak ot svej čelědi vojevod, mužie pašiú, ženy ruby strojia. I umre-li glava čelědina, děti vsie tu sbožiem vjedno vladú, vladyku si z roda vyberúce, ky plezně dle v sněmy slavny chodí, chodí s kmetmi, s lechy, vladykami. Vstachu kmetie, leši i vladyky, pochválichu pravdu po zákonu. Aj Vletavo, če mútiši vodu, če mútiši vodu striebropěnú? Za tě liuta rozvlajáše búria, sesypavši tučiu šira nebia, oplakavši glavy gor zelenych, vyplakavši zlatopiesku glinu? Kako bych jaz vody nemútila kegdy sě vadita rodna bratry rodna bratry o dědiny otné? Vadita sie kruto mezu sobú liuty Chrudoš na Otavě krivě, na Otavě krivě, zlatonosně, Stiaglav chraber na Radbuzě chladně, oba bratry, oba Klenovica, roda stara Tetvy Popoleva, Jenže pride s pleky s Čechovými Novočeský překlad: každý otec své čeledi vojevodou, muži ořou, ženy oděv strojí. I umře-li hlava čeledě, děti všecky zbožím vjedno vládnou, vladyku si z rodu vyberouce, jenž pro blaho v sněmy slavné chodí, chodí s kmety, s lechy, vladykami. Vstali kmeti, leši i vladyky, pochválili pravdu po zákonu. Aj Vltavo, proč-že mútíš vodu, proč-že mútíš vodu stříbropěnnou? Zda tě divá rozvlnila bouře, sesypavši mračna všeho nebe, opláknuvši hlavy hor zelených, vyplákuvši zlatopískou hlínu? Kterak bych já vody nemútila, když se vadí spolu rodní bratři, rodní bratři o dědiny otné (= otcovské)? I vadí se krutě mezi sebou litý Chrudoš na Otavě křivé, na Otavě křivé, zlatonosné, Sťaglav chrabrý na Radbuze chladné, oba bratři, oba Klenovici -- roda stara (= starého) Tetvy Popelova, jenže přišel s pluky Čechovými Obsah Závěr Psáti o bájesloví a neznati dokonale látky mythologické znamená dnes nad pochybu rozšiřovati zmatky i omyly a stěžovati práci další. Vše, co v bájesloví napsáno, je promyšleno a důkladně uváženo, nevyjímaje jediné věty, ba ani jediného slova.