Jako renesance
bývá označována epocha, již lze
schematicky
datovat roky 
či
Boccaccio (1313-1375), rozvíjí
své učení také jeden z
předních
představitelů pozdní scholastiky V. Ockham (1280-1349).
Mimoto, přestože se renesanční myšlení
důrazně
vymezuje vůči vědění
scholastickému a předchozí věk
nazývá
pouhým „středním věkem“ mezi
věkem
svým a
antickým (jako první tak činí
Petrarca),
neodtrhuje se od předchozí tradice
zcela, naopak se jí částečně inspiruje (např.
raně
křesťanským i středověkým
novoplatonismem, averroismem či mysticismem Mistra Eckharta). Stejně
jako naráz
nekončí středověk, tak renesanční
myšlení
nezasahuje najednou všechny evropské
země. Za kolébku renesanční kultury je
považována
Itálie a jižní Francie. Odtud
se renesanční myšlení
šířilo do
dalších zemí, zprvu zejména
do Francie a
Španělska; na sever od Alp pronikla renesance nejpozději,
přičemž v
jednotlivých zemích
získávala
konkrétní národní specifika.
Pojem
„renesance“
(pocházející z
latinského renasci – znovu
se narodit) jako označení epochy kulturních dějin
lidstva
přináší až
historiografie 19. století, konkrétně
francouzský
historik Jules Michelet a
poté německý kulturní historik Jacob Burckhardt.
S
prvním použitím výrazu
znovuzrození – ital. rinascita – je
spojován
známý renesanční historik
umění
Giorgio Vasari, jenž hovořil konkrétně o
znovuzrození
antického umění v Itálii