Pojem renesance, datace epochy

Jako renesance bývá označována epocha, již lze schematicky datovat roky 1350 a1600, resp. zasadit ji do období od raného 14. století do počátku 17. století. Jak již napovídá výraz „schematicky“, jednoznačné časové vymezení této epochy není možné a ani žádoucí. Zrozením renesance totiž naráz nekončí středověk, naopak středověké a renesanční myšlení po dlouho dobu existují vedle sebe. A tak v době, kdy již tvoří protorenesanční malby Giotto (1267-1337) či „typicky“ renesanční díla sepisuje Petrarca (1304-1374),
či Boccaccio (1313-1375), rozvíjí své učení také jeden z předních představitelů pozdní scholastiky V. Ockham (1280-1349). Mimoto, přestože se renesanční myšlení důrazně vymezuje vůči vědění scholastickému a předchozí věk nazývá pouhým „středním věkem“ mezi věkem svým a antickým (jako první tak činí Petrarca), neodtrhuje se od předchozí tradice zcela, naopak se jí částečně inspiruje (např. raně křesťanským i středověkým novoplatonismem, averroismem či mysticismem Mistra Eckharta). Stejně jako naráz nekončí středověk, tak renesanční myšlení nezasahuje najednou všechny evropské země. Za kolébku renesanční kultury je považována Itálie a jižní Francie. Odtud se renesanční myšlení šířilo do dalších zemí, zprvu zejména do Francie a Španělska; na sever od Alp pronikla renesance nejpozději, přičemž v jednotlivých zemích získávala konkrétní národní specifika.

Pojem „renesance“ (pocházející z latinského renasci – znovu se narodit) jako označení epochy kulturních dějin lidstva přináší až historiografie 19. století, konkrétně francouzský historik Jules Michelet a poté německý kulturní historik Jacob Burckhardt. S prvním použitím výrazu znovuzrození – ital. rinascita – je spojován známý renesanční historik umění Giorgio Vasari, jenž hovořil konkrétně o znovuzrození antického umění v Itálii 15. a 16. století: rinascita dell' arte antica.