Nultá generace počítačů přichází v období II. světové války, která byla snad tou největší tragédií v historii lidstva. Je nicméně nepopiratelným faktem, že během tohoto období došlo k ohromnému technickému pokroku. Počítačům začaly vlády na počátku II. světové války věnovat nebývalou pozornost. Závod s časem o co nejlepší a nejvšestrannější počítač se odehrával nejenom v USA a Velké Británii, ale i v nacistickém Německu. Konstruovaly se hlavně různé šifrovací a dešifrovací stroje, které se vynutily válečné okolnosti.
Historie vývoje samočinných počítačů se začíná odvíjet počátkem 40. let 20. století. V roce 1941 konstruuje v Německu Konrad Zuse malý reléový samočinný počítač Z4. Nedaří se mu však vzbudit pozornost armády, proto tento počítač upadá v zapomnění a je později při jednom z náletů zničen.
Rovněž v USA se pracovalo na takovém zařízení. V lednu 1943 Howard H. Aiken a jeho spolupracovníci na Harvardské universitě uvedli do provozu přístroj zvaný Harvard Mark I. Byl dlouhý téměř šestnáct metrů, vážil pět tun a celkem obsahoval tři čtvrtě milionů součástek a přes 800 kilometrů drátových spojů. Byl to elektronický reléový počítač, který používal elektrických impulsů k pohybu s mechanickými součástmi. Byl pravděpodobně použit k výpočtům při vývoji první atomové bomby.