Rozum v oku aneb komunikace uměleckého díla
Zdeňka Bílková
V současné době se pro dřívější označení výtvarné umění používá termín vizuální umění. Už v tomto pojmu lze vycítit zásadní roli umění v naší kultuře a to působit skrze zrak. Zrakový vjem však sám o sobě nemá onen hlavní význam. Oko funguje pouze jako nástroj, který vidí jen barvy, tvary a linie, které by nám bez dalšího zpracování nedávaly smysl. Dá se říci, že skrz oči vidíme rozumem. Umělecké dílo tedy nelze chápat pouze jakožto objekt, na který se podíváme a řekneme si, jestli se nám to líbí nebo nelíbí. Umělecké dílo je třeba chápat zejména jako vztah nebo spíše soubor několika vztahů. Umělecké dílo je utvářeno primárně vztahem mezi umělcem, jeho záměrem a myšlenkou a samotným artefaktem a sekundárně vztahem uměleckého díla a diváka, vnímatele.
Role diváka je pro umělecké dílo velmi podstatná a nelze ji chápat pouze jako smyslovou činnost, je třeba ji chápat ontologicky. Umělecké dílo jako takové je ontologicky založené na vztahu diváka a vnímatele k onomu uměleckému dílu. Role kurátora je v tomto vztahu taková: zprostředkovávat umělecké dílo veřejnosti a to nejen fyzicky, ale též jej představit v určitých souvislostech tak, aby umělecké dílo mohlo být vnímáno adekvátně a mohlo být pochopeno. Co ale znamená pochopit umělecké dílo? Občas se mi stane, že na výstavě objevím nějaké dílo a toto dílo mi nic neříká. Ptám se sebe sama, kde je tedy chyba. Jedná se o špatné umělecké dílo nebo je můj postoj k němu neadekvátní? V určitých situacích asi z části platí obojí. Záleží samozřejmě i na umístění uměleckého díla v galerii nebo veřejném prostoru - jak se sem dílo hodí, jestli zapadá do celkového kontextu nebo nikoliv. Kurátor by se měl snažit umělecké dílo představit v takových kontextech, aby jej mohl i „obyčejný“ divák pochopit.
V dřívějších dobách byla vždy umělecká scéna spjata s danou dobou a byla nedílnou součástí kulturního života většiny vzdělaných lidí. Dnes je svět výtvarného umění a vizuální kultury světem sám pro sebe a je velmi těžké do něj proniknout. Umění jako takové se lidem odcizilo natolik, že je považováno za něco, co je pro život zcela nepotřebné a zbytečné. Tato situace mě velmi zneklidňuje. Myslím, že umění by nikdy nemělo být světem samo o sobě, umění by mělo vždy určitým způsobem interpretovat svět a tyto interpretace překládat lidem. Mělo by složit lidem k duševnímu obohacení. Výstava Rozum v oku, která je v současné době k vidění v galerii Petrohrad v Plzni a kterou jsem kurátorovala společně s Eliškou Pecháčkovou, se zabývá právě těmito souvislostmi. Představované umění pěti mladých umělců z Fakulty umění a designu Univerzity J. E. Purkyně - Blanky Svatošové, Jana Lesáka, Jana Kuntoše, Libora Svobody a Tomáše Hrůzy dokazuje, že problém komunikace uměleckého díla s divákem a zapojení diváka do určité hry reality a fikce, je stále aktuální téma i v současném umění.
Výstava v galerii Petrohrad v Plzni probíhá v rámci projektu Kick-off organizovaném Fakultou umění a designu na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, kde byl ve školním roce 2007/8 poprvé otevřen nový studijní obor Kurátorská studia. Tento projekt současně zahrnuje i výstavy dalších studentek tohoto oboru a to jak v pražských galeriích (35m2, NoD, Entrance a AM180, tak také v Brně v galerii G99
Výstava prezentuje tvorbu několika studentů ateliéru Fotografie a Digitálních médií na Fakultě umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně. Jde o subjektivní výběr prací, přičemž nebylo úmyslem hledat nějaké spojnice v žánru, myšlence nebo technologii. Úmyslem je zabývat se mnohem obecnějšími otázkami, které si kladou nejen ti, kteří se současným uměním zabývají, ale měli by si je klást především diváci, tedy recipienti uměleckého díla. Je estetický prožitek důležitý nebo si postačí jen dílo samo? A co vytváří vlastně z předmětu výtvarné dílo? Není to právě estetický vztah diváka?
Estetika pracuje s pojmem estetická distance. Jde o dehumanizační princip umění, zvláštní druh jednání, specifický stav mysli, který je nutnou podmínkou recepce uměleckého objektu. Zatímco čistý estetický postoj je primárně na divákovi, estetická distance vzniká mezi subjekty dvěma. Spousta z nás odchází často z výstavy nespokojena, tvrdíme, že jsme neviděli buď žádná umělecká díla nebo dokonce, že jsme viděli špatná umělecká díla, ale žádný nebo špatný je především náš postoj a vztah k danému objektu.
To, co je mezi uměleckým dílem a divákem obsaženo, zůstává bohužel často zredukováno na pouhou smyslovou bázi, nedochází tak k okamžiku skutečného vnímání a tedy překonání pomyslné vzdálenosti. To dokazuje také to, že obecně platný výraz výtvarné umění postupně vytěsňuje označení vizuální umění. Důraz je kladen na vidění. Artefakty však nejsou vytvářeny jen jako předměty pro oko, pouhé objekty vidění. Předmět se stává uměleckým dílem tehdy, pokud je subjektem vidění.
Obrazy nám prezentují svůj vlastní model světa a my se můžeme na okamžik stávat jeho součástí. Rozdíl mezi vědou a uměním je kupodivu pouze v prostředcích. Zatímco smyslem vědy je mít co nejobecnější modely, umělec chce zachovat co nejvíce jedinečných momentů. Rozum tedy nepopírá, ale provází naši imaginaci.
Otázkou však zůstává: Kdo je tedy odpovědný za to, že současné umění těžko nachází své skutečné diváky? Je to problém diváka, umělce nebo snad kurátora?
Člověk je spjat s běžnými zážitky a každodenními potřebami. Nebo je zavalen empirickými daty o umění, to je estetickými studiemi, knihami o vývoji umění, médii, vkusem, normami a podobně. I toto zabraňuje mnohdy jasnému vidění podstaty toho, co se nám umělecké dílo snaží říci.
Při výjimečném estetickém zážitku nastává okamžik, kdy se odpoutáme od praktických záležitostí, zapomínáme na vnější svět a jsme součástí obrazu, který nás upoutal. A v tento okamžik právě vzniká umělecké dílo.
V centru zájmu tedy není umělecké dílo samo jako takové, ale umělecké dílo ve vztahu k pozorovateli. Na umělecké dílo se nelze jenom podívat, je třeba jej vnímat a prožívat. K tomuto procesu slouží ona zmiňovaná estetická distance. Obraz na nás může působit zcela cize a uzavřeně a nepustí nás dovnitř. Nenechá nás participovat na sobě, jakoby dílo samo odmítalo komunikovat. Nebo má naopak umělecké dílo tak silnou moc, že nás vtáhne dovnitř a my se na chvíli stáváme jeho součástí, vidíme jeho zrakem. Tato výstava by se měla pokusit nastínit tyto vztahy mezi uměleckým dílem a vnímatelem.
Estetická distance je dialogem i sebereflexí, dobrodružná hra s našimi očekáváními, díky které nám dochází, že svět nemusí být tak čitelný, jak se zdá. Jakmile si navykneme určitému, neměnnému pohledu, přicházíme o podněty, které nás samy budují, přestáváme se vyvíjet.
Výběr prací na této výstavě se může zdát zcela intuitivní, ale zkuste je přijmout jako vodítko pro vaše uvažování. Přesto však vybrané umělce spojuje hned několik věcí - všichni jsou spjati s ústeckým prostředím a všichni se různými způsoby snaží komunikovat s divákem, dávat mu prostor pro své interpretace, klamat jej, znejišťovat jej a zapojovat jej do jakési hry, která vzniká mezi divákem a vizuálním objektem.