Titulky versus dabing?
Vendula Kristková, Veronika Nováková, Martina Trojáková
Historický kontext
Zlomový rok 1989 otevřel hranice i trh a na území České republiky se dostalo velké množství zahraničních filmů, seriálů a reklam, což znamenalo velký boom českého dabingu. Zpočátku zde byly tendence opatřovat televizní programy titulky, což se nesetkalo s velkým úspěchem u diváků, jedním z důvodů pravděpodobně jazyková (ne)vybavenost českého publika.
S touhou po změně společenské situace kontinuálně plynula i touha po českém dabingu, která vedla ke vzniku nových dabingových studií. Kvalita dabingu nebyla příliš vysoká, jelikož distribuční firmy, které se dabingu věnovaly, zakládaly lidé spíše technického zaměření. Postupně došlo ke specializaci a dabing se stal profesí. Dnes je v Praze a okolí kolem třiceti společností a denně nadabují přibližně jeden celovečerní film.1
Povinnosti překladatele
První etapou procesu zpracování cizojazyčných filmů je tvorba dialogu. I zde, jako u původního filmu, zahajuje tedy pracovní proces tvorba literární. Jako není možno natočit dobrý původní film bez dobrého scénáře, tak není možno vytvořit dobrý český dabing bez dobrého českého dialogu. Příprava dialogu pro dabing je druhem překladu, a to druhem nejobtížnějším a nejnáročnějším. Dá se srovnat snad jen s převodem veršované divadelní hry. Ta staví překladatele před problémy podobného rázu jako drama ve verších, kromě toho mu však přikazuje přizpůsobit se řadě zvláštních formálních omezení.
Tvůrce dabingového překladu by měl především znát a splňovat všechny požadavky, které se kladou na umělecky kvalifikovaného překladatele. Nejprve musí dokonale proniknout do předlohy, kterou má tlumočit; to znamená, aby jí při četbě jasně porozuměl filologicky. Musí být schopen rozpoznat, jakými jazykovými prostředky dosahuje autor určitého stylistického ladění (je-li např. tón díla ironický, musí překladatel poznat, jakými výrazy, obraty, vazbami autor tohoto tónu dosáhl). Musí pochopit charaktery postav, vztahy mezi nimi, prostředí příběhu a samozřejmě autorův ideový záměr. Měl by předlohu správně a pravdivě interpretovat, aby v překladu plně vystihl její smysl a všechny její kvality. Nesmí se dát ovlivnit svým subjektivním výkladem díla, svým individuálním názorem. Má povinnost tlumočit vlastnosti díla objektivním způsobem. Objektivita překladatele je sama o sobě dosti komplikovaným tématem. Je vůbec možné, aby lidská bytost, jež si svůj životní prostor utváří na základě vlivu individuálních faktorů? Pro naše potřeby se spokojíme s požadavkem na co nejvyšší míru nezaujatosti. Překladatel musí být schopen předlohu umělecky a hodnotně přestylizovat, lze právem předpokládat, že má slovesný talent, který mu dovolí zachovat i v českém převodu všechny slohové zvláštnosti originálu.
Správnou a pravdivou interpretací předlohy může být pouze ta, která nelpí na doslovném překladu jednotlivých slov. Citace dr. Jiřího Levého, našeho nejvýznamnějšího teoretika překladu, profesora olomoucké university: „Překladatel má tlumočit ideově-estetický obsah díla, nikoli jeho text." [...] " Překlad má být co možno přesnou reprodukcí původního uměleckého díla, ale především musí být hodnotným literárním dílem českým; jinak mu nepomůže sebevětší doslovnost."[...] "Požadavek pravdivosti v překladatelství předpokládá nikoli naturalistickou kopii, ale sdělení všech podstatných kvalit originálu čtenáři; překlad nemůže být stejný jako originál, ale má stejně působit na čtenáře.“"2
Tvůrce dabingového překladu respektuje zvláštních požadavky, vyplývající z dramatického charakteru díla. Cit pro český jazyk jak jevištní tak filmový je nutností. Bez tohoto předpokladu není schopen vytvářet dialog mluvný, plynulý, jednoznačně srozumitelný pro diváky. Dále je nezbytné eliminovat vše, co může zaznít rušivě, stejně tak se musí vyhnout málo přehledným souvětím, nehovorovým výrazům a vazbám, obratům ryze knižním, slovním shlukům, které komplikují výslovnost.
Dabingový překladatel má během celé práce stále na zřeteli hotovou podobu dialogu, který má tlumočit - tj. podobu, vytvořenou původními herci. Musí se tedy (ještě přísněji než překladatel veršů) řídit rytmem a kadencí originálního dialogu a jeho rozměry, a to nejen celkovými rozměry vět, ale většinou i rozměry jejich jednotlivých částí. Z čehož vyplývá, že překládat slovo za slovem je u tohoto typu překladu kontraproduktivní.
A najednou tu bude myšlenka tlumočena zcela jiným způsobem, jinými slovesnými prostředky. Tam, kde by čeština dovolovala vyjádřit se krátce, bude mnohdy nutno větu bohatěji rozvinout a jinde bude naopak třeba najít stručnější formulaci, než jakou čeština přirozeně nabízí.
Titulky jsou text zobrazený (obvykle) v dolní části filmu, který obsahuje přepis řeči či nějak doplňuje informace o právě sledované scéně z filmu. Používají se pro překlad cizojazyčných filmů či části filmu, která je v cizí řeči, nebo pro umožnění sledování filmu i sluchově postiženými.
Titulky se vyrábějí buď leptáním (chemický proces) nebo vypalováním laserem. Leptání je rychlejší a jeho cena závisí na délce filmu. Cena laseru závisí na počtu titulků ve filmu. Proto jsou různé filmy (i od jedné a téže distribuční společnosti) titulkované leptáním nebo laserem, v závislosti na délce, množství titulků ve filmu a počtu kopií, které se mají titulkovat.
Překlad filmových titulků se výrazně liší od překladu pro dabing. V titulcích je nutno zachovat maximální stručnost. Neměly by obsahovat více než 10 znaků (včetně interpunkce) na jednu sekundu filmu. Titulky pro kina v České republice vyhotovují téměř výlučně společnosti Filmprint a Linguafilm.
Kromě titulků slouží k překladu filmu také dabing, který je ovšem náročnější a dražší (až desetinásobně). Proto je většina filmů v kinech v Česku nabízena v původním znění s titulky přesto, že dabovaný film automaticky znamená vyšší návštěvnost než titulkovaný (bez ohledu na žánr nebo přístupnost filmu). Dabingem se v kinech opatřují především filmy určené pro děti nebo filmy, u nichž se očekává velmi vysoká návštěvnost (a tudíž je zaručeno, že nárůst tržeb díky dabingu bude vyšší než rozdíl nákladů na dabing a titulky). V televizi jsou naopak výrazně běžnější dabované filmy, protože dabing pro televizi a video je výrazně lacinější než dabing pro kina.3
Titulky či dabing? Nejprve se pokusíme osvětlit, proč dle našeho názoru prozatím není možné titulky plně (alespoň, co se veřejného televizního vysílání týče) z našich životů vymítit. Důvodů pro upřednostnění dabingu je několik.
Titulky vyžadují pozornost a soustředění. Zatímco při sledování filmu staženého z internetu, půjčeného DVD, ale i návštěvě kina nás ani nenapadne titulky vyžadovat, neb onen film opravdu chceme vidět a tudíž mu i chceme pozornost a soustředění plně věnovat, při sledování televizního vysílání vyžaduje "průměrný" divák opak. Chce se v klidu posadit, lehnout, relaxovat, chvílemi kratšími či delšími nevnímat, zkrátka televizi vnímat jakožto příjemnou kulisu. U televize se konečně často scházejí večer celé rodiny (a teď ponechme stranou morálnost těchto jevů), u televize si povídají, večeří, odbíhají a často i pokračují v práci. Filmy nejsou sledovány, ale v podstatě často pouze poslouchány. Při takovémto vnímání-nevnímání vysílání prostě není možné zároveň sledovat titulky.
Titulky jsou vyžadovány jen opravdu věrnými fanoušky. Ano, i hltači "Erpéček" (neboli Rodinných pout) či Dallasu jsou zajisté věrnými fanoušky toho svého seriálu. Nicméně mezi opravdovým filmovým fanouškem, pro kterého je film představuje to samé, co pro modeláře lepení letadýlek, a televizním filmovým fanouškem, jež film sleduje jen proto, že právě běží, je částečný rozdíl. Televizní seriálový fanoušek seriál konzumuje tak, jak mu je televizí předložen. Ano, u seriálu se snaží nepřijít o jediný díl, s kolegy v práci či škole každý nový díl probere, nicméně seriál většinou sleduje, ať se jedná o Beverly Hills nebo Melroce place. Seriály prostě nerozlišuje, stačí, že nějaký běží a on ho začne mít rád. Pro srovnání-stejně tak hudební konzument je ochoten nakoupit "Best off" písně jakékoliv kapely, jen proto, že melodie zná z rádia a jsou mu příjemné, nerozlišuje, zda jsou písně nazpívány originálním autorem či nějakou "uječenou bandou umělců". Tohle opravdový fanoušek nedělá. Věrný fanoušek vyžaduje originál, televizní divák vyžaduje uvolněni, pobavení, klid.
Fanoušci se navíc dělí do několika kategorií. Existují fanoušci věrní. Ti seriál už znají, mají či seriál mít rádi začali. Na takovéto diváky není třeba cílit jakoukoliv reklamu a lákat je ke sledování nějakými bonusy (titulkami), oni už vědí, o co jde. A buď se dívat budou, protože je seriál či film baví a nebo se dívat stejně nebudou, protože už ho viděli. Fanoušků každopádně není nikdy tolik, aby televizním stanicím zajistili slušnou sledovanost.
Do další kategorie bychom mohli zařadit fanoušky občasné. Ti o seriálu slyšeli, četli nebo se nechali zlákat nějakou upoutávkou. Neřeší jestli hlavního hrdinu dabuje pan A, nebo pan B a ani je netrápí, když jim jedna epizoda uteče. Klidně místo toho hrají Dostihy a sázky a druhý den si onen díl nechají od někoho převyprávět.
Poslední kategorii bychom mohli pojmenovat přepínači, neboli nerozhodnutí. Je jich nejvíc a ti jediní jsou pro televizní media důležití. Každá televize udělá maximum proto, aby je získala. Upoutávky, billboardy, reklamní bannery na internetu, to všechno je cíleno právě na přepínače. Je třeba jim stále dokola vysvětlovat o co jde a proč by si onen film či seriál neměli nechat ujít. A rozhodně se nesmí dráždit něčím, na co nejsou zvyklí. Což je přesně případ seriálu s titulky. Není to u nás zvykem a pokud chci získat přepínače, nemohu si dovolit nabízet mu něco, co by se mu taky nemuselo líbit.
Titulky v televizi jsou malé. Ano, i tento, ryze praktický důvod bývá zastánci dabingu často zmiňován. Pravda, postupem doby se úhlopříčky LCD panelů a plazmových televizí zvětšují a cenově jsou stále dostupnější, díky čemuž jejich prodej v České Republice stoupá, přesto jsme stále na pouhém začátku těchto přeměn. Většina lidí je navíc nucena respektovat velikost obýváku, potažmo alternativních místností, kde své "drahé" televizi uchovávají. Do pokoje o velikosti 10m2 prostě není možné pořídit si televizního obra, u kterého bychom snad nemuseli řešit velikost či v našem případě spíše malost titulků. Je samozřejmě opět možné namítnout, že mnoho lidí sleduje své oblíbené filmy na laptopech s úhlopříčkou 12" a čtení titulků jim nečiní jakýkoliv problém, ale tím se opět dostáváme k rozlišení mezi fanouškem, který chce film opravdu vidět a divákem, jenž film sleduje, protože je mu televizí jednoduše nabídnut.
Jazyková bariéra. Tento argument bývá zmiňován snad nejčastěji. Pravděpodobně není nikdy možné naučit se tolik jazyků, aby bylo možné prožít a procítit všechny detaily ve filmech, které mají co říct. Dabing proto může v některých případech být opravdu považován za svébytné umění. O současném stavu dabingu je samozřejmě možné polemizovat dlouho. Dabing je dobrý a špatný. Genialita dobře vytvořeného dabingu je ovšem náročnou spoluprací a kompromisem mezi překladatelem, úpravcem, vnímavým a připraveným režisérem a samotným přínosem herce. Pokud herec díky dobře upravenému překladu a poznámkám pochopí mentalitu, styl, situaci a ještě navíc dovede přispět vlastní invencí do hereckého obrazu, pak se muže zrodit dabing dobrý. Díky němu dochází k pozastavení, připuštění si fantazie, emocí širšího spektra. Dabing, pokud je dobrý, slouží k rozšíření obzorů. Empatie se situací člověka náhle může diváka dovést do stavu, kdy zapomene poslouchat jak je dabing udělán, jen si film užívá. Dabing je v tomto směru službou. Opravdu dobrý dabér citlivě slouží postavě. Stává se to málokdy, ale stává. Titulky pak opravdu můžou být o únavnosti. I titulky existují dobré a špatné. Pokud jsou špatné, stávají se vývojově předstadiem smsek. Jazyk se upraví podle smyslu i pro dabing, ale práce na hledání výrazů odpovídající originálu je pravděpodobně o trochu důkladnější, než hledání vyjádření, které by se vešlo do limitu pro řádkování. Nicméně polygloté, vystačivší si s letmým náhledem na titulkové potvrzení však stále často zatracují i onen dabing povedený . Nebyla by škoda přijít o nadabované Simpsonovi čí Louise de Funese?
Stále sledujeme otázku: Co je lepší, dabovat či nedabovat? Každý má své preference, proč to či ono. Každopádně, v předešlé části jsme uvedli výčet důvodů, proč dabing ANO. V této části se zaměříme na nevýhody dabingu, resp.proč dabing NE, aneb z jakých důvodů upřednostnit titulky.
Na začátku by mohlo být zmíněno, že dabing není tak samozřejmou záležitostí, jak by se nám na první pohled mohlo zdát. Stačí se podívat například do Skandinávie, nebo do některých zemí na Balkánský poloostrov, a zjistíme, že v těchto zemích lidé znají pouze titulky. Dabing je tudíž síla zvyku, něco, co nám zbylo po éře komunismu, kdy vše, co bylo ze západu,nebylo v souladu s "filozofií" tehdejšího režimu. Proto si spousta lidí nedokáže žádný film, seriál aj. představit bez českého znění. Spoustu let známe pouze dabing - zahraniční herce promlouvající k nám češtinou a nedokážeme si představit, že by tomu mohlo být jinak.
Proč to tedy měnit? Český dabing patří, nebo alespoň patřil, k těm lepším, neřku-li nejlepším. Podívejme se tedy na to z druhé strany. Jakými výhodami disponují obyvatelé Skandinávie při sledování nenadabovaných filmů, tedy filmů s titulky? Pokusme se uvážit tyto výhody, abychom měli i pohled druhé strany na danou problematiku.
Každého ekonomicky smýšlejícího člověka jako první napadne cena. Výroba titulků je určitě levnější než výroba dabingu. K dabingu se musí sejít herci, kterým se zaplatí za čas jím strávený, je potřeba režiséra. Když se nepodaří nějaký záběr nadabovat, musí se to zopakovat, skoro jako u filmu. Z hlediska ceny jsou titulky tedy stoprocentně výhodnější.
Jak už bylo řečeno výše, dabing není všeobecně rozšířen. Lidé pobývající za hranicemi, v zemích, kde dabing vlastně neexistuje, toto potvrzují. Je opravdu těžké si představit, jakým způsobem nadabovat klasické filmy české kinematografie, které často staví zápletku na historické situaci (okupace, období komunismu apod.). V překladu a samotném dabingu se ztratí určitá umělecká hodnota, která je často založena na jazyku, kterým se ve filmu mluví, například kontrast češtiny a slovenštiny. Samy autorky tohoto článku mají zkušenost ze zahraničí (např. Chorvatsko, Francie). Navíc, je opravdu příjemné slyšet a vidět při delším pobytu za hranicemi český film ČESKY. To samé pak platí pro situaci cizince v Čechách.
Další důvod je praktický. Sledování filmu či seriálu v původním znění bezesporu napomáhá porozumění jazyku samotnému, tedy té části učení se cizímu jazyku, s níž většina lidí má největší problémy. Dnes už se všechny děti, někde dokonce už od školek, učí MINIMÁLNĚ jeden cizí jazyk. K čemu je ale pak osm let učení angličtiny, když nakonec anglickému filmu člověk kloudně nerozumí. I když se po revoluci otevřely trošku více dveře výuce nejrůznějších cizích jazyků, stále zůstáváme tak trochu jazykově "omezeni" kvůli době již minulé, a to mimo jiné kvůli dabingu.
Ve státech, kde dabing není, člověk snadno provede srovnání, jak na tom je. Lidé, kteří se tam například anglicky nikdy neučili, anglicky alespoň částečně rozumí a ti, co se učili, anglickému filmu rozumí bez problému. Jediným rozdílem mezi nimi a námi je to, že když se chtějí podívat na film v televizi, cizímu jazyku se prostě nevyhnou, slyší jej tak, jak je. Někdo může namítnout: A co komunikace s rodilým mluvčím? Ano, v tomto případě také slyšíme cizí jazyk takový, jaký má být Nicméně, rodilého mluvčího se můžeme, s jistou dávkou drzosti, zeptat třeba tisíckrát, zda by nám nezopakoval, co řekl. Navíc, s rodilým mluvčím jsme v bezprostředním kontaktu.
Kromě ekonomických a praktických, jsou zde dopady i kulturní. Některé herce si jinak než bez jejich "českého hlasu" nedokážeme představit. Jsou i lidé, kteří dokonce řeknou, že nadabovaný hlas je lepší než originál, což opravdu zní paradoxně. Většina lidí pak neví, jak ve skutečnosti zní hlas zahraničních herců a při shlédnutí filmu v původním znění se diví, jaký že to ten herec či herečka má "zvláštní" hlas.
Úplně samostatným tématem je dabing muzikálů a písní vůbec. U některých filmových muzikálů, jako je např. Pomáda, se písně vůbec nedabovaly, byly pouze opatřeny titulky. Ale ve spoustě filmů jsou nadabovány i písně. Asi není nutné dodávat, jaký je výsledný efekt. Zde dochází k poškození uměleckého celku. Můžeme se jen domnívat, co by k tomuto řekl autor takto "modifikovaného" díla? Veškeré umění, které do něj vložil, je změněno, či úplně ztraceno v dabingu.
Umělecké dopady dabingu jsou pak asi těmi nejhoršími. Pro ilustraci, představme si české filmy, v nichž hraje spousta výborných českých a slovenských herců, jejich nezaměnitelné hlasy s anglickým nebo německým dabingem. Asi nebudeme příliš nadšení. My, znalí originálu, uvidíme, k jakému "pochroumání" původní české verze došlo. A k tomu samému dochází při dabingu do češtiny. Navíc, při sebelepším překladu dochází k určitým posunům a ztrátám. Ve spoustě filmů či seriálů je možné si také povšimnout naturalizace až adaptace překladu. V typicky americkém prostředí zazní jméno například českého zpěváka či města, jsou tam "implementovány" prvky, které jsou čistě záležitostí českých reálií. Není nutné dodávat, že při dabingu pak dochází ke ztrátě barvy a intonace hlasu, vtipy jsou adaptovány na české prostředí, vytrácí se humorné pointy založené na přízvuku či špatném akcentu.
Opravdu existují filmy, či komediální seriály, kde je zápletka přímo vystavěna na špatné výslovnosti (například seriál Hallo, hallo!), nebo kde mnohojazyčnost, potažmo multikulturnost, hraje důležitou roli. Jak tohle dabovat? Je to možné. Otázkou však zůstává, do jaké míry je zachován původní záměr. Díky tomuto české publikum nemá tu možnost plně pochopit spoustu vtipných seriálů, které jsou pak následně brzy staženy z televizních obrazovek, protože při nadabování se jaksi vtip vytratí.
Po přečtení předchozího jste možná změnili názor a spíše se přikláníte k titulkům. Stále ale můžete namítnout: Dobře, titulky ANO, ale dětem dabované filmy. I zde však nalezneme jisté výhody titulků ve filmech pro děti. Nejenže odmalička uslyší cizí jazyk, ale naučí se i rychleji a lépe číst. Tak se děje například opět ve Skandinávských zemích. Nicméně, v těchto zemích je celková jazyková vybavenost na jiné úrovni, proto by nám mohly posloužit alespoň jako jakýsi vzor.
Když shrneme argumenty pro titulky, zjistíme, že se rozhodně nedají zanedbat a že možná přišla chvíle otevřít debatu o tom, zda by se situace v České republice neměla pomalu ale jistě měnit. Shlédnout film v originálním jazyce nám totiž umožňuje vnímat film jako celek. Možná tím riskujeme, že neporozumíme úplně všemu, na druhou stranu máme možnost vidět autentické dílo, ve kterém nedošlo k posunu či ztrátě nějakého prvku a navíc se cvičíme v porozumění cizí řeči. Toto by se dalo přirovnat k situaci, kdy si přečteme knihu a pak shlédneme její filmovou verzi. Zjistíme, že originál nabízí svému příjemci mnohem více.
Avšak v České republice je dlouhá tradice dabingu a většina lidí, podle rčení, "zvyk je železná košile", jak už bylo řečeno v úvodu, při výběru mezi nadabovaným filmem a tím v původním znění, raději sáhne po tom prvním.
Diskuze o tom, zda dabovat či nedabovat, pak zůstává spíše záležitostí mladší generaci (nechceme však generalizovat), jakým směrem se situace v České republice bude ubírat. Disponujeme daleko větším množstvím prostředků komunikace a nové kinematografické produkty se sem ze zahraničí dostávají stále rychleji a především pak mladí využívají nejnovějších druhů technologií a možnosti získat nějaký filmový či seriálový počin dříve, než se dostane do kin nebo na obrazovku, tzn. dříve, než vznikne jejich nadabovaná verze. Proto v rámci mladší generace se šíří trend sledování takovýchto produktů v původním znění, s titulky i bez. Kromě toho, díky možnosti volně cestovat, dnes v rámci EU již bez cestovního pasu, si tato generace stále více uvědomuje nutnost ovládat alespoň jeden cizí jazyk.
Avšak jsme připraveni na změnu? Jsme připraveni vzdát se dlouholeté tradice českého dabingu?
Filozofický kontext dabingové a titulkové problematiky
Filozofie přirozeného jazyka či filozofie jazykových forem, jak se často také označuje novopozitivismus, jenž vznikal přibližně ve dvacátých letech 20. století, je z dějin filozofie této otázce nejblíže. Zastánci tohoto směru obraceli pozornost k jazyku jako nástroji vyjádření empirické zkušenosti. Předpokládali, že je možné najít formu jazykového vyjádření, která bude průzračná a snadno verifikovatelná, protože právě jazyková struktura plně odráží strukturu skutečnosti.
Ale "pozdní" Wittgenstein přišel s radikálním názorem: „význam jazykových výrazů není ideální konstrukcí z prokazatelných představ, které máme ze zkušenosti o realitě. Význam jazykových výrazů je dán jejich užitím při jazykové komunikaci. Rozumět výrazu znamená umět jej správně použít a vyvolat žádoucí reakci u adresáta. Význam tak není vázán na jednotlivé elementy jazykových výpovědí, ale na celou situaci, v níž je určitá věta pronášena.“4
Tuto promluvovou situaci nazývá Wittgenstein "jazyková hra". Jazyková hra má své specifické zákonitosti, kterým ten, kdo není jejím účastníkem nemůže nikdy zcela porozumět. Wittgensteinovi pokračovatelé se v důsledku toho začali cíleně zabývat analýzou přirozeného jazyka a snažili se tedy brát v potaz i tzv. "mimologické" souvislosti, například přízvuk, přání, záměr a jiné. Dabing a titulky jsou taktéž formou vyjádření jazykových situací, které již byly zachyceny. Z čehož plyne, že dabing a titulky jsou jakousi kopií kopie skutečnosti a podíváme-li se na celou věc z hlediska jazykových her, dospějeme k závěru, že v důsledku neustálé modifikace situací, v nichž se odehrávají jazykové hry nelze nikdy jednoznačně stanovit smysl jakékoli výpovědi. Vše se ještě více komplikuje tím, že jako diváci - posluchači, čtenáři titulků - nejsme přímými aktéry jazykových situací, nýbrž pasivními příjemci. Vystačí si divák v době "digitální války" se strohým konstatováním, že nelze dosáhnout pravdy, nýbrž pouze zvyšovat míru pravděpodobnosti?
Jednou z možností je oprostit se od představ, že významy jazykových výrazů korespondují se skutečností. Tedy podstatné v celém zkoumání promluv je fakt, že účastníci komunikace mají dost prostředků k tomu, aby se shodli na tom, jestli pod konkrétním významem všichni vidí totéž sdělení. Pokud dojde ke komunikačnímu konsensu, pak tedy může komunikace pokračovat a dá se považovat za smysluplnou. Aktéry komunikačního konsensu jsou v případě dabingu a titulků samozřejmě překladatelé. Verifikace a jiné metody ověřování jdou stranou a zůstává lidský činitel a snaha překonat Baconovy idoly, zejména pak idoly rodu.
Zmíněným přístupem v žádném případě nepodáváme návod na dosažení ideálních stavů, které jak známo, neexistují v žádné oblasti lidské působnosti. Ani vědecká činnost, která se odnepaměti snaží držet na cestě nejpřísnější a nejpřesnější metod, nedokáže podat konečné výsledky s plnou platností. (výstižně a brilantně se k tomuto tématu vyjadřuje Paul Feyerabend ve Třetím dialogu)
Poznámky:
1 http://www.dabing.info/preklad.html
2 http://www.dabing.info/preklad.html
3 http://cs.wikipedia.org/wiki/Titulky
4 BLECHA, I. Filosofická čítanka. 1. vyd. Olomouc : Nakladatelství Olomouc, 2002. ISBN 80-7182-112-8. s. 237