Toponymická transformace na Kašperskohorsku v pragmatickém kontextu

Otakar Šoltys

Jestliže se pražský strukturalismus přihlásil k bilaterálnímu pojetí jazykového znaku, tak jak je definoval Saussure v Kursu obecné jazykovědy , pak šlo o rozhodnutí sice aktuální z hlediska nastupujícího vědeckého paradigmatu a také snadno akceptovatelné v rámci domácí české tradice , rozhodnutí osvobozující vzhledem vysoké míře abstrakce, a tedy velké explikativní síle, ale na druhé straně o rozhodnutí, které ex definitione postavilo před lingvistiku horizonty, za které pak nedohlédla. Jednomu takovému zakrytému horizontu se chceme věnovat proto, aby bylo zřejmé, že jiný přístup k interpretaci znaku odkryje rysy, které bychom mohli nazvat evropsky shodné, evropsky univerzální. Tyto zákonitosti chceme ukázat na pojmenovávacích aktech týkajících se území pod hradem Kašperkem. Toto území bylo dlouhodobě dvojjazykové, v dvojjazykovosti vznikala tamní pojmenování a vyloučení jednoho jazyka z komunikace (češtiny po r. 1939, němčiny po r. 1945) je vhodným příkladem pro to, abychom ukázali sémiotickou homogennost, jednotné sémiotické postupy, které které právě saussurovské pojetí znaku zakrylo. Zbývá jen dodat, že zákonitosti, o kterých budeme hovořit, považujeme za evropsky lingvistické, tedy „eurolingvistické“.

Nejprve několik historických dat. Do neřízeného organického pojmenovávacího vývoje koexistence dvou etnicit zasahovala státní moc třikrát. Podle zákona č. 266 Sb. ze 14. 4. 1920 bylo provedeno odněmčení ve dvacátých letech tak, že existovaly dvojjazyčné varianty, rozhodnutím Sudetoněmecké župy byly po 1. 9. 1939 vyřazeny české názvy z oficiálního styku a rozhodnutím Ministerstva vnitra z 18. května 1945 byly úřední názvy vráceny před 1. 9. 1939 a zároveň zrušeny názvy německé. Tímto rozhodnutím se mělo i území pod hradem Kašperkem (tak jako i jiná území, ze kterých bylo odsunuto německé obyvatelstvo) vybavit pomístními názvy českými v těch případech, ve kterých se český název nedal obnovit jako pojmenování dříve samostatně existující, nebo jako česká dubleta k pojmenování německému, a nahradit tak pomístní názvy pouze německé. Z tohoto třetího zásahu budeme vycházet.

Vezmeme-li v potaz poznávací a interpretační rámec, který nabízí bilaterální pojetí znaku , pak počešťování byl proces poměrně snadný: signifie (topoi) zůstává neměnné, signifiant posloupnost německých fonémů se vymění za posloupnost českých fonémů. Vztah mezi signifiant a signifie je principiálně arbitrérní a amorfní realita je teprve tím, že ji uchopují znaky, artikulována a strukturována. I když je tento výklad zcela korektní a přesný, saussurovské bilaterální pojetí znaku ani jiný výklad neumožňuje, je zřejmé, že pro pochopení pojmenovávacích postupů, jež se při přejmenovávání rekonstruují a do jisté míry nově aktivují, není tento výklad dostatečný. To, co je vlastně nejdůležitější, tj. způsoby, složitosti, strukturovanosti uchopování reality, zakrývají koncepty o amorfnosti reality a o arbitrérnosti vztahu mezi označujícím a označovaným. Ve vědecké metafoře, kterou jsme použili, jsou tedy zakryty právě ty horizonty, které byly a jsou součástí aktu pojmenovávacího (přejmenovávacího). Stačí však zvolit jiný sémiotický rámec, abychom mohli tyto zákonitosti odhalit a analyzovat.

Přejdeme-li k pojetí znaku unilaterálnímu, není toponymická transformace ani snadná a ani nezajímavá. Z mnoha možností pro další výklad volíme Peircovu elementární klasifikaci znaků, aby se dosud zakryté horizonty odkryly. (Použít některou klasifikaci složitější by bylo adekvátnější, ale pro potřeby výkladu neúnosně složité.) Elementární klasifikace znaků Charlese Sanderse Peirce je velmi promyšlená a klíčem k ní je pojetí kategorií primárnosti, sekundárnosti a terciálnosti (firstness, secondness a thirdness):

Ačkoli je sémiotická funkce univerzální a jde napříč etnicitami a územími, její naplnění je lokálně a kulturně specifické. To intenzivně vnímali nejen sémiotici, ale i filozofové, lingvisté, divadelníci, hudebníci atp. S naplňováním sémiotické funkce můžeme spojovat Sapir-Whorfovu hypotézu, nebo teorii sociální konstrukce reality Bergra a Luckmana, popř. Hallovu teorii preferovaného čtení aj. Soudíme, že klíčem a společným jmenovatelem k rozkrytí různého přístupu k realitě jsou Peircovy kategorie primárnost, sekundárnost a terciálnost (firstness, secondness, thirdness).

Podívejme se, jak Peirce své tři kategorie definuje: „Firstness is the mode ot being of that which is such as it is, positively and without reference to anything else (§ 8.328). It is the category of the unreflected feeling, mere potentiality, freedom, immediacy, of undilferenriated quality and independence (§§ 1.302-303, 1.328, 1.531).“ (Peirce, 1931-1958)

„Secondncss involves the relation of a first to a second (§S 1.356-59). It is the category ot comparison, facticity, action, reality, and experience in time and space: "It meets us in such facts as another, relation, compulsion, effect, dependence, independence, negation, occurrence, reality, result.“ (o. c.)

„Thirdness brings a second in relation to a third (§§ 1.337ff.). It is the category of mediation, habit, memory, continuity, synthesis, communication (semiosis), representation, and signs.“ (o. c.)

Vědomi si rozdílů mezi kateogorií primárností, sekundárností a terciálností, můžeme si nyní položit otázku, jaké kategoriální charakteristiky mají topoi, jež vyčlenila sémiotická funkce na Kašperskohorsku (a jinde). A pokud jsme schopni na tuto otázku odpovědět jak u českých, tak u německých pojmenování, je pak nasnadě i poznání, nejen jak uživatelé zacházejí se znaky, ale i proč s nimi takto zacházejí.

Provedli jsme takovou analýzu a můžeme konstatovat, že území pod hradem Kašperkem bylo sice dvojjazykové, ale v otázkách zacházení s ontologickými kategoriemi při uplatňování sémiotické funkce bylo Kašperskohorsko vzácně jednotné, tedy unisémiotické.

Ukazuje se, že jak česká, tak německá toponyma jsou převážně kategoriálně primární, nacházíme v nich „mere potentiality, freedom, immediacy, unddifferentiated quality“. Tak např. (uvedeme vždy jen několik reperezentativních příkladů): Hluboká, Tiefenau, Červená, Rothsaifen, Žlíbek, Rindlau, Jezerní, Seeberg.

Pokud se vyskytuje kategoriální sekundárnost (relation, compulsion, effect, dependence, independence, negation, occurrence, reality, result), tak ve dvojí podobě:

1. analyticky jako determinační syntaktická dvojice: Myší Domky - Maushausel, Čeňkova Pila - Winzenzsage, Velký Bor - Grosshaid
2. synteticky: Peklo - Hollenhof, Jelenov - Hirschenstein, Klášterský Mlýn - Klostermuhle (mnohdy kombinovaně: Kašperské Hory - Bergreichenstein, Malý Kozí Hřbet - Klein Ziegenruk, Velký Kozí Hřbet - Gross Ziegenruk)

Kategoriální terciálnost se nevyskytuje ani v češtině, ani v němčině.

Toponyma tedy kategoriálně reprezentují většinou ikonické znaky založené na kategoriální primárnosti, nejvýše indexické znaky reprezentující kategoriální sekundárnost, nevyskytují se však takové názvy, které by přešly do kategoriální terciálnosti a reprezentovaly by znaky symbolické. To je po našem soudu důvod, proč na volbě jazyka vlastně nezáleželo a proč tedy němčina snadno akceptovala české posloupnosti fonémů: Dolní Dvorce - Dworce, Červená - Czerwena, Churáňov - Churanow, Strašín - Straschin a vice versa Ein Tiegel - Antýgl.

Náš závěr je tedy nasnadě: jestliže pragmatika pokrývá to, jak uživatelé zacházejí se znaky, tak z hlediska pragmatického kontextu se žádná toponymická transformace nekonala, protože společné znakové postupy zůstaly zachovány. Z tohoto území po r. 1945 odešla němčina, podobně jako z něj po r. 1939 odešla čeština. Pragmatický kontext, alespoň pokud jde o toponyma, však nebrání tomu, aby se na něm opět uplatnila.

aktuální číslo archiv redakce články překlady recence odkazy