Projekt globální strategie: Pravděpodobnostní vidění světa
Autor, autor
1. Syntéza
Ruský statistik, V. V. Nalimov (Říše nevědomí, 1982) navrhuje pozoruhodnou syntézu, čerpající z veškerého rozsahu vědomostí (zahrnující prvky sémantiky, přírodních a sociálních věd, mystiky a umění) ve snaze pochopit jak lidské vědomí vnímá svět. Metodologie je převážně vypůjčena z fyziky (dokáže tolerovat paradoxy uvnitř vlastních teorií), se značnou pozorností věnovanou roli metafory a funkci lidské představivosti při zachycování projevů vědomí a nevědomí.
2. Otevřený svět charakterizovaný novotou a nejistotou
Primárním ontologickým předpokladem je, že svět je otevřený, že je výsledkem procesů, které jsou svou povahou pravděpodobnostní, a že je trvale oborem hodnot novot a nejistot. Jazyk, jímž člověk zachycuji prvky reality, je sám o sobě polymorfní, metaforický a vázaný Gödelovými (Karl Gödel) principy nerozhodnosti. Režimy vědomí pravé a levé hemisféry jsou, spojením zajištěné nevědomím, schopné fungovat ve speciálních obvodech, takže po sobě jdoucí procesy probíhají v reálném čase.
3. Pravděpodobnostní ontologie pravděpodobnostního světa
Pro Nalimova, "slova, na kterých je založena naše kultura, nemají a nemohou mít atomistický význam. Stalo se možným a dokonce i nutným, uvažovat o slovech jako o jakýchsi neostrých sémantických polích, nad nimž existuje pravděpodobnostní distribuční funkce. O lidech je pak nutno uvažovat jako o pravděpodobnostních příjemcích.“ To ho vede k otázce, zda jsou taxony diskrétní, jak se obvykle předpokládá v mnohých typologiích vnímání světa, a to zejména ve spojení s lidským a sociálním vývojem. "To, o čem uvažujeme, není pouze pravděpodobnostní vize světa, která vychází z vlastní nekonečné složitosti, ale i vize ve své podstatě deterministická. Máme na mysli pravděpodobnostní svět, kde samotná pravděpodobnost leží vestředu světa. Máme též na mysli pravděpodobnostní ontologii pravděpodobnostního světa - ne pravděpodobnostní epistemologii deterministického světa.“
4. Pravděpodobnostní taxonomie vs. Přeměna úplnosti
Znalost taxonomie v různých odvětvích vědění vede Nalimova k hypotéze, že "pravděpodobnostní taxony nejsou ani výjimkou ani výsledkem neúplnosti našeho poznávání; jsou jakýmsi pravidlem a neodmyslitelným vlastnictvím světa.“ Proto tedy ostré hranice a nepřítomnost překážejících přechodných forem v pravděpodobnostním světě pouze dosvědčují úbytek v celistvosti.
"Jsme zvyklí na myšlenku, že evoluce znamená objevení něčeho úplně nového - nového taxonu nebo archetypu. Ale ve světě pravděpodobnostních taxonů, archetypů a jedinců, evoluce může nabrat nový směr: stačí redistribuovat pravděpodobnosti. Ojedinělá výchylka (deviace) se stává normou, zatímco norma se stává anomálií, atavismem. Ale vnitřní síla (potentiality) stále existuje To, co si uchováváme v mysli, je neměnná vnitřní síla (potentiality), která podtrhuje rozmanitost pravděpodobnostních projevů.“
5. Kolektivní vědomí
Podle Nalimova je kultura hluboké kolektivní vědomí, jejíž kořeny leží v nejvzdálenější minulosti. To formuje neostrou mozaiku koncepcí s danou pravděpodobnostní distribuční funkcí. Ale reální lide mají své vlastní individuelně-pravděpodobnostní filtry vnímání, které vytvářejí individuální vnímaní kultury, které je opět dané pravděpodobnostně.
(Jungovo) kolektivní nevědomí je spojeno s pojmy nízké pravděpodobnosti (low probability concepts). Skupiny lidí ve společnosti s podobnými filtry tvoří skupinky psychických genotypů. V tomto pravděpodobnostním smyslu není člověk nikdy svobodný, protože je ovládán minulostí, uloženou v kolektivním vědomí. Ale zároveň je i svobodný, protože genotyp přísně neurčuje pravděpodobnostní strukturu individuálního filtru vnímání; pouze dává jistou možnost k jeho tvoření.
6. Spojitost vnímání vs. nespojitost jazyka
Nalimov zdůrazňuje spojitou povahu vědomí, které je ve člověku stále přítomno, ale které nemůže být redukováno až na úroveň jazykové diskrétnosti (kromě částečné redukce pomocí rytmických textů). Fráze zkonstruované na množině diskrétních symbolů-slov jsou vždy interpretovány spojitě. Spojitá povaha každodenního jazyka je vyjadřována omezeností dělitelnosti slovních významů, zatímco spojitá povaha morfologie živého světa je vyjádřena nemožností vytvořit diskrétní taxonomii.
7. Sémantické pole univerzálního významu
Toto ho vede k návrhu: "Snad bychom měli byt více obezřetní a nemluvit o vědomí světa, ale o sémantickém poli univerzálního významu. Tímto polem je svět, který známe jako rozdrobený, znovu obnoven ve své celistvosti. Je tu jiný způsob, jak si představit svět ve své celistvosti?!“
Vyvstává otázka, co je sémantické pole světa. "Jak může být neostrá, pravděpodobnostně braná vize světa zkombinovaná s formální logikou, kterou si nemůžeme dovolit odmítnout?“
Pokud může být jeden fenomén vysvětlen více vědeckými hypotézami, "máme tendenci tyto hypotézy přehodnocovat a vybírat jen tu jednu pravdivou. Pokud tomu tak být nemůže, vzniklá situace je hodnocena jako neuspokojivá. Existuje i jiné řešení, například vnímat daný fenomén skrze pole hypotéz, aniž bychom mezi nimi dělali rozdíly. A budeme si s tím umět poradit po duševní stránce: je naše mysl připravena pro takovou vizi světa?“
8. Vývoj textu (světa)
Nalimov navrhuje: "Pokud jsou všechny taxony naší kultury, i přes všechny možné rozmanitosti, pouhým projevem našeho Textu (světa) ... a biologické druhy projevem Textu (světa) jiného, pak je docela pravděpodobné, že obojí je průnikem Textu (světa) stejného.“
Svět je potom možno vidět jako text a skrze text je myslícím bytostem umožněno se světem interagovat. Otázka přímo dotýkající se člověka a sociálního vývoje pak zní, jak se takový text vyvíjí.
9. Filtrování nových myšlenek skrze paradigmatická kriteria
Transformační evoluce, podle Nalimova, vyplývá z multiplikativní přirozenosti interakce mezi dvěmi pravděpodobnostními distributivními funkcemi. Jedna odpovídá počátečnímu textu a druhá odpovídá výběrovému filtru. To znamená, že se nemění text samotný, ale zmíněný filtr.
Posun vědy se též účinně skládá z nekonečného filtrování nových nápadů za použití filtru paradigmatického kritéria, který je obsažen v původní koncepci. Tyto filtry, prokáží-li se nevhodnými, mohou být spíše změkčeny než zničeny.
10. Interakce člověka se sémantickým vakuem
Inovační vývoj může být chápán jako odpověď na sémantické vakuum. "Nové texty jsou vždy výsledkem volné kreativity postavené na pravděpodobnostní základně, na níž lze pohlížet jako na skrytý sémantický vesmír nebo na "prázdnotu" (sémantické vakuum). Na pravděpodobnostní základnu můžeme ale i obrazně nahlížet jako na analogii k fyzikálnímu vakuu. V tomto případě se ale potýkáme s definicí "prázdnoty", která zaměstnávala myslitele jak na Západě, tak i na Východě.“
Nalimov zasvětil této otázce tři kapitoly. Jedním z jeho zájmů je koncept toho, jakým způsobem člověk (osoba) definuje sám sebe a okolí skrze vytváření diskrétních slov či symbolů a skrze jejich obsah na spojitém stupni. Oba aspekty jsou realizovány kontaktem se sémantickým polem, které může být fyzikálně popsáno jako emise a absorpce sémantického kvanta.
Pohledem Heisenbergovi relace neurčitosti je "Sémantická interakce mezi lidmi možná pouze jako následek sémantické neostrosti lidské psychické oblasti a slovní sémantiky“. Lidé nicméně mohou interagovat se sémantickým vakuem pomocínepozorovatelných (virtuálních) fluktuací vakua:
"Stejně jako u jakýchkoliv fyzikálních virtuálních částic, probíhá podobný děj na úrovni psychické domény. To můžeme popsat jako konstantní fluktuaci rozložení pravděpodobnostní funkce určující lidskou individualitu v sémantickémpoli. Člověk nikdy není statický a neměnný.“
11. Poučení z meditativních experimentů
Nalimov poté znovuhodnotí pokusy s meditací. Některé tyto pokusy byly řízeny jeho kolegy. Jeho slovy mohou být takové zážitky: "interpretovány jako nekončící rekonstrukce distribuční funkce pravděpodobností určujících lidskou osobnost, přičemž tato funkce nabývá ostrého píku. Meditace je technika, jež umožňuje lidem uvolnit onen nesnesitelný pík a rozmělnit ho.“
Tyto úvahy vedly Nalimova k otázce: "Jakým způsobem může být interpretována možná změna v metrice sémantického prostoru?“ V reálném světě Nalimov vidí celou historii, koloniální období vnímá jako rozšiřování životního prostoru. "Na druhou stranu vidíme novost jako expanzi prostoru pro lidskou existenci - vstup do nových duševních prostorů. Ale je naše vědomí natolik vyspělé, abychom tyto nové prostory neznečistily?“ Takové nové prostory volají po vícerozměrném konceptu osobnosti, které Nalimov prozkoumává.
12. Nedostatek logiky a používání metafor
Ve světle argumentů této části (Část MZ, svazek 2) se skrývá Nalimovův názor na to, že Aristotelská bimodální logika nemůže být nahrazena jinou: "Nedostatek logiky v každodenním jazyce je tvořen používáním metafor. Logika textu a jeho metaforická stránka jsou dva vzájemně doplňující se fenomény. A podle mého názoru, další vývoj lingvistických významů by měl spíše proběhnout prohloubením jazykové komplementarity, než hledáním nové logiky.“
13. Rozmanitost modelů
Podle komplementárního principu platí, že chceme-li reprodukovat nějaký předmět v celé jeho integritě, je nutné alternovat vzorce jeho popisů v termínech vzájemně vylučujících se druhů konceptů. To vyžaduje použití "rozmanitosti modelů generovaného ve své podstatě odlišnými paradigmaty“, ale Nalimov pokládá otázku "zda-li jsou lidé připraveni na tuto záměrně nedokončenou vizi světa“.
14. Antinomy a komplementarita
Jak již bylo zmíněno v předchozích poznámkách. "Pokud je typické lidskému myšlení chápat svět skrze antinomy, proč nezkusit najít jazyk, v němž by se takové antinomy chovaly jako vzájemně komplementární principy.“
Nalimov zdůrazňuje: "Jednoznačné vymýšlení protichůdných konceptů vytváří polarizaci, bez níž by vášnivý individuální temperament, který zásobuje společnost energií, nemohl existovat“. Taková "vášnivost" vypadá jako posedlost a má dramatické důsledky, pokud je vyjadřována kolektivně. Bez ní by však lidé či národy ztrácely svou energii. "Musíme uznat vášnivost jako lidskou nepostradatelnost. Pro demonstraci, člověk tíhne k objevování okouzlení ze selektivnosti a tím čerpá energii“.
15. Číslované strukturování sémantického univerza
Jak již bylo opět zmíněno v předchozích poznámkách, Nalimov vidí projevující se sémantické univerzum strukturované ne logikou, ale čísly. V tomto smyslu shledává pravděpodobnostní vizi světa jako uskutečnění snů Pythagora a Plotinuse, když je svět popisován v jeho integritě a proměnlivosti pomocí čísel či série čísel.
16. Uspořádatelný význam čísel
I přes rozsáhlé přehodnocení Východu a Západu, včetně mandaly (mandals), Nalimov jakoby omezuje svoji pozornost k číslům ve významu spíše pravděpodobnostním, než významu zahrnujícím jejich uspořádanou geometrii. Avšak Chladniho obrazce (1961) mohou být považovány za spojitost mezi oba významy.
Předchozí poznámky nicméně zdůrazňují možnost využití číselných konfigurací komplementárního jazyka, symbolů a metafor k zajištění různorodosti způsobů organizace sémantického univerza a možností, jak se v něm chovat.
17. Uspořádání komplementárních jazyků
Ve světle Nalimovy práce je možné si představit uspořádání komplementárních jazyků jako N-rozměrný "sémantický Chladniho obrazec". To by bylo dávalo smysl pouze v případě, kdy by N bylo menší než 4.
Kdyby bylo N rovno 2, vedlo by to k podobnosti mnoha symbolů diskutovaných Nalimovem. Případ, kdy N je rovno 2 nebo 3, by vedl k podobnosti "makronů" ("macrons") prozkoumaných Ralphem Abrahamem (1976). V případě, kdy by se N rovnalo právě 3, existuje zajímavá možnost, že stabilní konfigurace by mohli připomínat organizaci elektronových obalů v atomu. Takové "atomy" by pak mohly být rozdělovány ve stylu Mendělejevovy periodické tabulky do něčeho jako vývojové sekvence životaschopných "učebních rozmanitostí", z nichž každá by měla charakteristické vlastnosti, zda se jedná o popis všestranné osobnosti, skupiny nebo společnosti.