Svou první knihu, povídkový soubor Perlička na dně, tak vydal až v roce 1963 ve svých 49 letech! Obrovský ohlas knihy urychlil vydání další – Pábitelů v roce 1964. Svérázné figurky a originální styl vyprávění, použité v prvních dvou knihách, pak Hrabal ještě více rozvinul ve své třetí vydané próze, nazvané Taneční hodiny pro starší a pokročilé (1964). Zde v jedné jediné dlouhé větě strýc Pepin (Hrabalův skutečný strýc Josef Hrabal) vypráví o svých životních a milostných zkušenostech. O rok později vycházejí Ostře sledované vlaky a Inzerát na dům, ve kterém již nechci bydlet, kde Hrabal podává syrový obraz společnosti padesátých let. Po okupaci Hrabal opět nesměl publikovat. Přes zákaz publikování vznikly v sedmdesátých letech mnohé z dnes nejslavnějších Hrabalových děl. V roce 1974 román Obsluhoval jsem anglického krále. O dva roky později pak Hrabal napsal soubor vzpomínkových próz, kde zachycuje život maloměsta svého mládí a život svých nejbližších - adoptivního otce (Francin), matky (Maryška) či strýce Josefa (Pepin): vznikla trilogie Postřižiny (1976), Krasosmutnění (1979) a Harlekýnovy miliony (1981). Další z Hrabalových vzpomínkových próz je pak Městečko, kde se zastavil čas. V sedmdesátých létech vznikla též kniha Něžný barbar, Hrabalova osobní vzpomínka na výtvarníka Vladimíra Boudníka. Ve druhé polovině sedmdesátých let pak patrně nejzásadnější Hrabalovo dílo: Příliš hlučná samota. Toto dílo je světovou kritikou řazeno mezi dvacet nejvýraznějších literárních počinů 20. století. Ve druhé polovině osmdesátých let vznikly pak Hrabalovy prózy autobiografické - trilogie Svatby v domě, Vita nuova a Proluky nahlížející na Hrabalův život pohledem jeho manželky Elišky.
Bohumil Hrabal měl zásadní vliv nejen na českou literaturu 20. století, ale i na český film. Povídkový film „o obdivuhodnostech obyčejného života“ Perličky na dně (r. Jiří Menzel, Jan Němec, Evald Schorm, Věra Chytilová, Jaromil Jireš, 1965) je obecně vnímán jako jeden z profilových filmů tzv. české nové vlny. Válečná tragikomedie Ostře sledované vlaky (r. Jiří Menzel, 1966) získala Oscara za nejlepší cizojazyčný film a Skřivánci na niti (r. Jiří Menzel, 1969), poté, co museli ležet 32 let v komunistickém trezoru, Zlatého medvěda, hlavní cenu na MFF v Berlíně. Z dalších nezapomenutelných filmů, které vycházely z Hrabalových předloh, připomeňme alespoň snímky Postřižiny (r. Jiří Menzel, 1980), Slavnosti sněženek (r. Jiří Menzel, 1983) či Něžný barbar (r. Petr Koliha, 1989). Slavnou Příliš hlučnou samotu natočila v roce 1994 ve Francii žijící česká režisérka Věra Caisová s Philippem Noiretem v hlavní roli. Nyní se filmové podoby dočkal také román Obsluhoval jsem anglického krále. “Ten člověk, který byl výsostně citlivý, den za dnem procházel očistcem za živa. Snad jeho nejšťastnější roky byly právě ty, kdy jím zaznamenané společenství tří bláznivých kumštýřů žilo, jakoby věděli, že věčnost bude vůči nim vstřícně otevřená.” (Egon Bondy – 2001)
Ověřit: XHTML 1.0 Strict CSS