|
Obor individuální psychologie posuzuje život individua jako celku v kontextu sociálních vztahů. Snaží se předpovědět to, co se stane nebo se může stát, nabízí možnosti, jak tomu zabránit. Ukazuje touhu lidí po úspěchu, při neúspěchu jejich snahu o kompenzaci jiným způsobem a v jiné oblasti. Jejím cílem je sociální přizpůsobení.
Ve vývoji tělesném i duševním je vše zacíleno. Jedinec si stanoví již v dětství určitý cíl, vytváří si prototyp, model dospělé osobnosti. Vzorem se stává nejsilnější osoba v jeho okolí, kterou se snaží napodobovat. Idividualita dítěte se skládá z tělesné individuality, ale i celé sítě sociálních vztahů. Vzorec života dítěte ovlivňují osoby, které se o něj staraly. Společenský život je důležitý pro překonávání pocitu méněcennosti a nedostatečnosti. Snahou i chybami si děti utváří prototyp během prvních čtyř až pěti let života. Škola stojí mezi domovem a životem ve společnosti. V životě není výhodná situace jako ve škole. Problém je, že prototyp se ve výhodném prostředí nemusí projevit. Snaha upoutat pozornost se může u dětí projevovat nepořádností, nechutí večer spát, nočním pláčem. Tím se snaží přimět ostatní k poslušnosti.
Adler říká, že každý dospělý má před sebou úkol vybudovat si fungující lidské vztahy, najít si společensky prospěšné zaměstnání a vytvořit si intimní vztahy. Úspěch v zaměstnání je ovlivněn vhodným sociálním přizpůsobením. Pokud člověk takový není, velmi často má problémy s dokončením studia nebo se zaměstnáním. Škola by měla v dětech probudit zájem o to, co by chtěly v dospělosti dělat. Pokud to však neví dospělý člověk, nastává problém. Nedostatečné sociální přizpůsobení má dle Adlera počátek v prototypu. Problém je často u rodičů, kteří nejsou dostatečně vzdělaní ve výchově. Proto by zde měla fungovat spolupráce se školou, kde učitel dokáže objevit chyby v prototypu dítěte, opravit je a vybudovat charakter dítěte. Dítě, které má potíže s nějakým tělesným orgánem, může projevoat zvýšený zájem právě o to, s čím má potíže. V prototypu dochází k chybám, často u dětí rozmazlovaných, nechtěných nebo s tělesnou vadou.
Nejpodstatnější částí výchovy, jednání i uzdravení je pocit sounáležitosti, sociální zájem. Lidé odvážní, sebevědomí si umějí poradit, věří si, že nesnáze překonají. Nedostatek tohoto pocitu vede k orientaci na neužitečné sféry života. Tito lidé neumějí řešit problémy, cítí porážku, stávají se z nich delikventi, alkoholici, duševně nemocní. Úkolem je přimět je k osvojení užitečného a konstruktivního vzorce chování, vzbudit v nich zájem o druhé. V tomto případě se individuální psychologie spojuje v sociální. Podle přístupu dětí k druhým lidem zjistíme jaký je stupeň jejich sounáležitosti, sociální přizpůsobenosti, ukazuje nám jejich důvěru i nedůvěru k ostatním.
Důležitou shledává autor roli sourozenců a jejich pořadí. V každé rodině je jedinečné. První dítě se stane středem pozornosti rodičů i prarodičů. Narození dalšího dítěte je velkou změnou, kterou prvorozený pociťuje jako tragédii, neboť je zbaven své pozice. Podle studií takové děti zažijí téměř vždy v dospělosti nějaký pád. Prvorození bývají často konzervativní.
Naopak druhorozený má v rodině specifické postavení, protože má již stanovenou laťku. Často jí i překoná, neboť prvorozený je zděšen konkurencí a rodiče začnou vyzdvihovat mladší dítě. To se snaží staršímu sourozenci vyrovnat, něco dokázat, změnit, je hnáno vpřed a může mít sklon rebelovat, neuznávat autority.
Nejmladší mají zajímavou pozici, jsou velmi silní a ve výhodě, neboť už není nikdo, kdo by je z ní odstranil tak, jako tomu je u prvorozených či dalších v pořadí. Díky tomu se rozvíjejí nejlépe. Mají také spoustu energie, snaží se vyrvonat ostatním. Jejich cesta je ale odlišná, chtějí se vždy lišit. Nechtějí mít konkurenci, nemají tolik kuráže.
Podle Adlera záleží vždy na sociální přizpůsobivosti dítěte. Pokud je nejstarší dobře přizpůsobené, nebude pro něj narození mladšího sourozence tragédie. I druhorozený může mít pocit, že nemá šanci překonat prvorozeného. Podle Adlera je důležité, aby všechny "závodící" děti měly pocit, že mají šanci zvítězit, jinak je všechno ztracené. Zvláštní postavení mají jedináčci, kteří byly vždy středem pozornosti a nechtějí to měnit. Uvažují nelogicky, na základě vlastního životního stylu.
Tvrdý souboj může nastat mezi prvorozeným chlapcem a druhorozenou dívkou, která se jej snaží dostihnout a překonat jeho "nadřazenost". Energická a nezávislá dívka může vyvolat v chlapci obavy, že to dokáže. Proto je důležité, aby si našel konstruktivní způsob úniku a věděl, že všichni mají stejné šance. Dobré je také u každého uplatňovat jiné druhy zájmů, aby mezi nimi zmizela konkurence a soupeření.
Výchova dětí musí vést ke ctění společenských ideálů, jinak se nepřizpůsobí a dostanou se do nesnází. Vzhledem k proměnlivosti národních ideálů je třeba dětem vštěpovat široký ideál, aby se dokázaly přizpůsobit změněným podmínkám. Hlavním cílem vzdělání je sociální přizpůsobení. Ve škole se děti učí sociálně adaptovat. Ideální je samozřejmě, pokud tato příprava probíhá současně i v rodině. Problémové děti se neumějí vyrovnávat s problémy, touží po soukromém, nikoliv společenském úspěchu. Ve škole je chybný životní styl viditelný velmi brzy. Nadané děti mají často problémy ve společnosti, zaměstnání či vztazích. Ve škole byly ve výhodné pozici, kterou ale často ztratí při změně prostředí. Lidé s komplexem méněcennosti jsou přesvědčeni, že ničím nevynikají a věří v dědičnost vlastností. To je dle Adlera velký omyl, neboť každý může dosáhnou čehokoliv. To dává naději obyčejným dětem. Nadaným to pak přináší úlevu od velkých očekávání. Některé děti jsou ve škole tiché a naopak doma jsou hlučné až agresivní. Může to být odraz toho, že ve škole jsou na rozdíl od domova středem pozornosti. Dítě, které není připraveno na novou situaci, na narození sourozence, bylo rozmazlováno a nevytvořilo si pocit sounáležitosti a není dobře sociálně přizpůsobené, pak má zájem jen samo o sebe a svůj prospěch. Má za cíl být nadřazeným a ovládat ostatní. Tak se bude chovat k sourozenci i matce.
Životní styl má každý člověk jedinečný, vyplývá z obtíží v našem dětství a ze stanoveného životního cíle. Děti musí pochopit chyby životního stylu, aby mohly být samostatné. Vzpomínky z dětství pomáhají pochopit životní styl, jejich pomocí poznáme prototyp. Součástí prototypu jsou vědomé i nevědomé vzpomínky, neboť směřují k témuž cíli dokonalosti. Jedna z nejvýznamnějších typů vzpomínek z dětství je smrt blízké osoby. Má to velký vliv na jejich psychiku a může to velmi ovlivnit jejich život. Užitečnou sférou je, že se pak může stát lékařem a neužitečnou, když se začne zajímat jen sám o sebe, aby už netrpěl. Velký vliv na prototyp mají rodiče. Rozmazlované dítě není zvyklé pracovat v kolektivu a příchodem do školy se nevyhne problémům. I nadměrné trestání rodičů dítě omezuje, vyvolává snahu o únik a může dojít k psychologickému vyloučení. U chlapců s přísnou matkou může dojít k vyhýbání se ženám a naopak u dívek s přísným otcem ke snaze držet si muže od těla. Adler říká, že nikdy nic nelze získat trestáním, kázáním a výčitkami. Dítě musí dospělým rozumět, jinak se chová zbaběle, lstivě. Změnit ho lze jen, když známe jeho prototyp.
Pro vývoj dítěte je důležitý jazyk, Když se dítěti nedostává to, co potřebuje k uspokojení svých potřeb, začne se snažit komunikovat. Potíže mají lidé s vadami řeči. V dětství se špatně sociálně adaptovali, vyhýbali se kontaktu s druhými a jejich potíže s řečí přetrvaly. Lidé, u kterých není sociální kontakt na významném místě, nejsou schopni mluvit na veřejnosti, trpí trémou. Mají pocit méněcennosti, považují posluchače za nepřátele. Adler říká, že se můžeme zbyvit trémy a hovořit bez obav, pokud budeme důvěřovat sami sobě i našim posluchačům. Pocit méněcennosti lze překonat sociálním výcvikem. Příkladem jsou leváci, kteří mají problém s omezením pravé ruky. To může vyústit buď ve zvýšený zájem o psaní, kreslení nebo naopak ve vyvolání pocitu méněcennosti z obavy z neobratnosti. Cílem dokonalosti jsou užitečné nebo neužitečné činnosti. Lidé s dobrou vůlí jsou buď sociálně dobře přizpůsobeni, mají chuť pomáhat druhým anebo se jen předvádějí. Předvádění je typické u zločinců, kteří se považují za hrdiny. Komplex nadřazenosti vzniká druhotně jako kompenzace pocitu méněcennosti. Pocit méněcennosti má každý, není to nemoc, ale podnět, který podporuje zdravý vývoj jedince. Patologickým se stává ve chvíli, kdy pocit nedostatečnosti člověka přemůže a nevede jej k užitečné činnosti, ale naopak k depresi, ztrátě schopnosti se vyvíjet.
Abnormální pocit méněcennosti se nazývá komplex méněcennosti. Chyby vídíme nejvíce ve stresových či obtížných situacích, kdy se prototyp člověka nejvíce ukáže. Komplex nadřazenosti je spjat s komplexem méněcennosti. Nedostatečnost vede k úsilí o nadřazenost. Úsilí je podstatné pro mysl i duši člověka. Život je dosažení cíle či ideální podoby, snaha lidi aktivuje. Někdo má o sobě vysoké mínění, myslí si, že za určitých podmínek by dosáhl všeho. Je to fikce, která však mnohé uspokojí. Tito lidé se obtížím vyhýbají, unikají před nimi a přitom si myslí, že jsou silnější, chytřejší než ve skutečnosti. Projevem pocitu nadřazenosti je i kriminalita neboli snaha opatřit si vysněný život bez překážek a problémů. To platí i pro neurotiky a depresivní lidi, kteří jsou v rodině středem pozornosti. Jejich nemoc je komplexem méněcennosti. Ovládání ostatních z nich činí nejsilnější osoby. Lidé, které zajímají jen vlastní zájmy, nedokáží rozlišit dobré a zlé. Zločinci jsou přesvědčeni, že udělali něco dobrého, dokonce hrdinského. Jsou něco víc, protože oklamali policii, využili jiné. Vůbec nejsou schopni pochopit, že tomu tak není. Nemají pocit sounáležitosti ani odvahu. Netuší, že jsou jen zbabělí. Vydali se neužitečnou cestou života. Žijí v sebestředném světě. Je třeba je přesvědčit, že zločin je pouze projevem zbabělosti. Ve svém prototypu mají falešný cíl a systém soukromé logiky, pohybují se v negativních sférách života. Děti s návaly vzteku také chtějí ovládnout druhé, ale ve skutečnosti trpí nejistotou, pocitem méněcennosti. Léčbou je nekritizovat, ale přiblížit jim zdravý pohled na svět a pomoci jim ho pochopit. Tyto děti nejsou odvážné, k boji si vybírají jen slabší soupeře. Neurotici se také snaží o nadřazenost a nepřipouští si komplex méněcennosti. Starší sourozenec dává vinu matce, která porodila další dítě. Proto směřuje své útoky právě proti ní. Mladší dítě je opečováváno a nemusí se prosazovat, bojovat o přízeň. O tuto pozici přichází vstupem do školy. K životu pak přistupuje váhavě, nedotáhne nic do konce, u ničeho dlouho nevydrží. Straní se lidí, má deprese, žije ve stínu staršího sourozence. To jej oslabí, učiní nerozhodným a zhorší jeho povahu. Rozvinutý komplex méněcennosti přináší pocit života na nepřátelském území. Takoví lidé si hledí jen svých zájmů, nezajímají se o druhé, nemají smysl pro společenství a obracejí se tak do neužitečných sfér života. Slabý jedinec nemá zájem o druhé, usiluje jen o nadřazenost. Ti, co se zajímají i o druhé, dokáží úspěšně řešit životní problémy.
V závěru knihy Alfred Adler říká, že metoda individuální psychologie začíná i končí problémem méněcennosti, který je základem lidského usilování a úspěchu. Životní styl se vytvoří v prototypu, který se vyvine do čtyř až pěti let. Celá odpovědnost za zdravý duševní život záleží na správném vedení v dětství, tj. na vytvoření pocitu sounáležitosti a zaměření k užitečným a zdravým cílům. Děti je třeba vychovávat sounáležitosti a sociální spolupráci, aby přirozený pocit méněcennosti využily k prospěchu a nedovolily mu přerůst v komplex méněcennosti či nadřazenosti. I problémy v lásce a manželství jsou schopni vyřešit jen sociálně přizpůsobení jedinci.
Doba načítání této stránky je 0,42 s při přenosové rychlosti 100 kB/s a 0,14 při rychlosti 300 kB/s.
| další >> | úvod | poslední strana >> |
Autor: Marie Zábranská (mzabrans@students.zcu.cz)