Dama ma prednost... Toto puvabne stvoreni se jmenuje Anna Esparcia a sedela se mnou v kancelari. Jeji rodna zeme je Spanelsko.
Ladies first. This pretty woman is Anna. She is from Spain. I shared a office with her.


Dale tam se mnou sedel Iain Paterson. Take on byl bezva kamarad, jako Anna.
Futher, Iain Paterson sat there. He was very friendly.


Nektera cviceni jsem delal spolecne s Olimpo Ananya. Ten byl z Mexika.
Some laboratory classes I lead with Olimpo Ananya together. He is from Mexico.



Tak tohleto je temer kompletni merici tym. Vpravo je Janot Parle , po boku mu stoji Peter Miller.
Practically the whole measuring team. Janot Parle is on the right, Peter Miller on his side. Unfortunately I cannot spell the name of the person almost left. Let me hear from him please.



Na ubytovne (tohle je konkretne kuchyne kombinovana se spolecenskou mistnosti) jsem nejdele bydlel s Vedranem. Zde jsme se vzdy vecer schazeli a nekdy i vecereli... Hlavne jsme zde ale sledovali TV, zda se neco duleziteho nedeje v nasich rodnych zemich. Kdyz byla volba Miss World 98 a nase Alena Seredova se dostala do Top 10, tak jsem malem proskocil stropem a vsichni me urcite zavideli. Tyden predtim jsme tam dokonce meli i jednoho tmavsiho obyvatele ze zminenych Sejselskych ostrovu. Bohuzel se zdrzel jen kratce, takze volbu miss sledoval pravdepodobne z domaciho prostredi.
Vedran - a friend of mine from the dormitory. We travelled to the isle of Arran together.



Na zaver - pred mym odjezdem - jsme sli do jedne z nescetnych hospudek na pivo. Na teto fotce je (zprava): Henrik Gouee (Berlin), Ewan McGookin , Iain Paterson (oba Skotsko) a Anna Esparcia (Spanelsko).
Before my departure we had last meeting in one of the many pubs.

Asi tak 10 minut po mem prijezdu a ubytovani se, jsem si sel uvarit caj do kuchynky. Voda vsak sotva zacala varit, kdyz tu jsem pojednou "zaslechl" silenej ramus, zpusobeny modulovanym tonem pozarni sireny: POZARNI POPLACH. Protoze jsem byl na ubytovne jen kratkou dobu, nestihl jsem si samozrejme precist poplachove smernice. Nebylo to vsak ani zapotrebi, protoze se zacali rojit dalsi najemnici a ti me instruovali, ze sraz je dole, pred budovou na parkovisti. V tu chvili jsem pomyslel jen na pas. Vse ostatni jsem teda ponechal napospas plamenum. Prestoze jsem se nijak nezdrzoval, potkal jsem jiz na schodech pozarniky (pozdeji jsem zjistil, ze hasicska stanice je prakticky hned za rohem, primo napojena na poplachovy system). Na jejich tvari jsem vsak nevidel odhodlani svest s rozbesnenym zivlem vitezny boj, nybrz cosi podobneho usmevu. Take moji spolubydlici byli vesmes bezstarostni a nemeli zadna zavazadla. Ukazalo se, ze jde o plany poplach. Nic nehorelo, ale diky vysoce citlivym kourovym cidlum (zejmena v kuchynkach) stacilo neco trochu pripalit a poplach byl hned. Docela me zajimalo, kdo bude platit zbytecny vyjezd, ale nic takoveho se nekonalo a po male chvili jsme se mohli vratit do svych pokoju.

Postupne jsem zjistil, ze podobne poplachy jsou v teto studentske vesnici jako houska na krame. Behem jedineho tydne podobnych poplachu bylo i 5. Kde zrovna hori se zjistilo snadno. Stacilo pohlednou z okna. Na parkovisti pred prislusnym domem vzdy byla skupinka obyvatel, vracejici se po "zasahu" hasicu zpet do svych obydli.

Podobny poplach jsem zazil i ve skole, kam jsem dochazel. Bylo to jednou v patek, asi v 16h. Tento poplach vsak byl skutecny, protoze doslo k uniku plynu. Vsude byl citit. Budova laboratori byla opravdu bleskove vyklizena jak studenty, tak profesory. Vsichni sli tak, jak zrovna byli, v plastich, ve svetrech apod. Hasici i tentokrat bleskove zasahli. Plyn se nevznitil a tak se pak mohli vsichni vratit ke sve praci. Byla to fakt dobra ukazka evakuace, pozoroval jsem ji z okna protejsi budovy, kde jsem mel kancelar. Myslim si vsak, ze u nas bychom jim mohli co do rychlosti evakuace smele konkurovat , protoze v patek v 16h je jiz na svem pracovisti malokdo.

Hned pristi tyden byl poplach ve skole, primo v nasi budove. Uz jsem chtel odejit ven, mumlaje cosi o otravovani planymi polachy, kdyz tu jsem si najednou vzpomel na prihodu s plynem. Napadlo me take cosi o pravdepodobnosti, ze by tento poplach uz nemusel byt plany (ze jim to treba tentokrat uz konecne opravdu chytlo) a tak jsem zacal balit papiry ze stolu a jako ze uz se tam nevratim a tu diru si pak zahrabejte sami... Mel jsem casu dost, protoze jsem mel kancelar v prizemi, s okny na ulici a tak jsem si myslel, ze kdyby nahodou opravdu horelo, vylezu v nejhorsim oknem. Kdyz jsem vsak konecne vse sbalil a vysel ven, dozil jsem se nejvetsiho prekvapeni sveho zivota! Vsichni tam uz byli, jen tak na lehko a vrcholem vseho byl jeden z profesoru, ktery mel stopky a meril cas evakuace! Zkratka a dobre, slo o cvicny poplach. Ja jsem jim ten cas zkazil, protoze jsem byl uplne posledni a oni cekali jen na me. Dlouhou chvili si kratili tim, ze me pozorovali okny (bez zaclon), jak balim. Nejradeji bych se byl tenkrat propadl do zeme. Jak me pak informovali, chteli ten vyjev nazvat : "Cech se bali a jede domu."

Projizdka na kole

Jeden weekend jsem spolecne s Vedranem planoval na sobotu vylet na nedaleky ostrov Arran. Jelo se vlakem a trajektem. Na ostruvku jsem dostal po precteni jednoho informacniho letacku blaznivy napad a ihned jsem jej sdelil Vedranovi: "Pujcime si kolo a uvidime toho vice za stejny cas." On souhlasil, nic zleho netuse.

Pujcovnu kol jsem nasli snadno, byla i otevrena, prestoze jiz bylo davno po sezone. Kdyz jsme jim sdelili nas umysl o puceni kol, divka se sla s nami podivat pred obchod, jaka kola ze jsme si to vybrali a pak se vratila s prislusnymi klici od zamecku na kolech.

Vedran si vybral kolo a byl s nim spokojen. Ke me se vsak v tu chvili stestena obratila zady. Kdyz jsem kolo postavil na silnici a zkusil brzdy (coz je v hornatem terenu celkem dobry), okamzite me ruplo lanko od predni. Rekl jsem Vedranovi, at chvilku pocka, ze jdu kolo vymenit. Divka vyslechla mou stiznost, vzala podruhe svazek klicu od kol a vydala me tedy jine kolo.

S timto bicyklem jsem dojel uspesne az na roh ulice, kde me najednou znenadani spadl retez. Pomyslel jsem si, ze prehazovacku teda asi nebudu moci pouzivat a pak jsem slezl a chtel ho nasadit. Jake vsak bylo me prekvapeni, kdyz jsem retez na kole vubec nenalezl, ale uvidel jsem ho lezet asi 5m za sebou na zemi. Pretrzeny. I zavolal jsem na Vedrana a ptal se jej, zda prece jen nebude rychlejsi jit pesky. On to vsak nevzdal a primel me k dalsi navsteve pujcovny.

Kdyz me divka opet uvidela ve dverich, urcite si musela myslet, ze uz asi letos vubec neodjedu. (Prislovi "Stehuji se jak vrabci z Cech" zde bylo zcela na miste, ja ji ho vsak neminil vysvetlovat.) Kdyz jsem ji vylicil, jaka ze nehoda me opet potkala, mlcky zvedla telefon a zacala vytacet cislo. Nejprve jsem se lekl, ze chce zavolat policii a oznamit, ze jejich obchod napadl nejaky gang a chce jim znicit vsechna kola. Pak jsem se uklidnil, protoze volala pouze svemu otci, aby hned prisel kola opravit. Celkem jich tam meli asi 8, ale moji navstevou jsem jim hned vyradil z provozu celou 1/4 jejich pujcovaci kapacity.

Jeji otec me dal posleze opravdu kolo, ktere brzdilo a i retez byl na svem miste. Tak jsem dojel az na prvni krizovatku a poprve vyzkousel brzdu v cinnosti. Malem jsem se vsak zritil do blata na zemi! Ono totiz tem cajovym hlavam (rozumej anglicanum) nestaci, ze jezdi vlevo, po chodniku chodi vlevo, ale i zadni brzda na riditkach kola je vlevo! Takze ja nic zleho netuse brzdil predni.

Pak jiz nas vylet probihal celkem bez problemu, jeli jsem pri pobrezi a ja se jen nestacil divit, jak to ze klidne utahnu i ten nejtezsi prevod. I kdyz clovek vi, ze je v zemi, kde je normalni jezdit vlevo, presto me prekvapilo, ze po projeti krizovatky jsem se najednou ocitl vpravo. Jesteze provoz byl maly. Cesta rychle ubihala, v mori na kamenech jsme videli i tulene. Zato zpatecni cesta byla tezka. Zaroven se vysvetlilo, jak to, ze se nam smerem tam jelo tak lehce. Vitr se nyni zmenil na protivitr a my jeli takrka krokem a nakonec jsme byli radi, ze jsme stihli posledni trajekt nazpatek.

Byl to pekny vylet.

Setkani s krajanem

Jednou jsem se vratil na ubytovnu a kdyz jdu po chodbe kolem telefonu , slysim najednou, ze ten chlap telefonuje cesky. Samozrejme jsme se pak pozdravili a domluvili se na pivo. "V jedne hospudce", tvrdil Martin, "maji toceny Staropramen." Bohuzel, zminena hospudka byla v rekonstrukci, takze jsem se musel spokojit s pivem mistnim. Byl to ohromny zazitek. Pivo zde vari v domacim prostredi, nas Bernard je podle jejich pivovaru obr. Pivo je vsak velmi silne a - rekneme - zvlastni. Ze sudu se pivo cerpa rucni pumpickou. Proto jsem radeji zustal u piva vyrabeneho ve vetsim a toceneho nasim zpusobem.

Na ubytovne byl prisny zakaz lepeni plakatu na steny. Bylo to v radu, ktery jsme vsak nedostali. Co jsme vsak dostali, byl kalendar. Martin ho tedy vylepil na zed, me v tom zabranilo jenom to, ze jsem nemel, cim ho prilepit. (Zubni pastu jsem mel zelenou a to jsem si prece jen netroufal, i kdyz jsem o zakazu lepeni nevedel.) Pak me ale Martin rekl, ze hned druhy den na svem stole nasel papir od uklizecky se "zakazem lepeni cehokoliv na stenu". Proto tedy kalendar sejmul a neprodlene na stenu vylepil "Zakaz lepeni plakatu na stenu", dodany uklizeckou.

Uspech to melo takovy, ze kdyz predcasne ukoncoval pobyt na ubytovne, chtela po nem vedouci pokutu. Nakonec to ale usmlouval a nic neplatil.