Jeden den na Ukrajině

„Nedráždi toho psa!“ Odpovědí je mi Radkovo veselé zachrochtání, které spolehlivě probouzí spící lovecké instinkty všech bezprizorních, věčně hladových psů pobíhajících kolem našeho stanu. Již večer si chtěl zajistit jejich přízeň pomocí úplatků v naturáliích (zbytky od večeře) jsa přesvědčen, že psi nás za to na oplátku budou celou noc hlídat. Možná to i fungovalo, ráno jsme málem zakopli o psa ležícího těsně u našeho stanu (těžko však říct, zda ho k nám hnal hlad, či vděčnost).

Po snídani jsme opustili parkoviště pro kamiony, naše luxusní stanoviště vybavené splachovacím WC a dokonce sprchou s teplou vodou, a zamířili opět k ukrajinsko-rumunským hranicím. Tamější celníci nebyli nepříjemní, nepříjemné bylo pouze to, že nás (stejně jako včera večer) nechtěli pustit dál na naší cestě do Rumunska. Tvrdošíjně trvali na mezinárodních úmluvách, které se na nás prý vztahují, později v návalu velkorysosti telegrafovali do Kyjeva (údajně s dotazem o možnosti udělení výjimky). Na odpověď jsme čekali zhruba čtyři hodiny. Opravdu jsem se chválila za svůj vynikající nápad přibalit si do batohu navíc zbytečných 250 gramů v podobě knihy. Flaubertův příběh nevěrné paní Bovaryové mi spolehlivě krátil dlouhou chvíli (jen jsem měla trochu obavy, že jej dočtu dříve, než dorazí ten superrychlý telegram) a zmírňoval mé trápení, že Rumunsko letos zřejmě uvidím pouze zdálky.

Hodiny se vlekly, sluníčko pálilo stále intenzivněji a naše zásoba pití se ztenčovala. Obsah lahví jsme téměř dokonale přemístili do svých močových měchýřů, což mělo své logické důsledky.

Úroveň ukrajinských WC je velmi rozmanitá. Navštívili jsme splachovací toalety evropského standardu oplývající hojností toaletního papíru (asi polovina roličky, což nás přivádělo v nevýslovný úžas a dětinské nadšení), roztomilé kadibudky, k nimž musíte dojít lehce pomáčenou loukou, adrenalinové kadibudky, kde chybí některá prkna v podlaze a ostatní drží na prvorepublikových hřebících (pocit, že se zákonitě musíte každou chvíli zřítit do té černé díry pod vámi vás spolehlivě donutí neprodlévat zde déle, než je nezbytně nutno), turecké záchody rozličného „komfortu“ a nakonec nejromantičtější a rozhodně nejvoňavější toalety přírodní. Samostatnou skupinu však tvoří záchody na ukrajinských hranicích (myslím, že dostatečně výstižně by je dovedl popsat pouze Emile Zola). Možnost využití přírodní toalety zde bohužel nepřipadala v úvahu vzhledem k vysoké koncentraci strážních věží a ozbrojených celníků (přeci jen mi chybí ta potřebná dávka exhibicionismu), takže se této „lahůdce“ nešlo vyhnout.

Budova záchodků nepotřebovala žádné zvláštní označení, spolehlivě nás nasměroval typický odér a hejna much ve dveřích nám bzučivě oznamovala, že jsme se skutečně (bohužel) nespletli. Turecké záchody (kdysi zřejmě světlé barvy) byly od sebe odděleny plechem začínajícím asi padesát centimetrů nad zemí a končícím zhruba v úrovni mých ramen. Pokud přibližně znáte mou výšku, snadno odhadnete, že množství spotřebovaného plechu nebylo největší a jen stěží vyvolávalo neurčitý dojem soukromí. Před každým WC byl odpadkový koš notně napěchovaný použitým toaletním papírem (nepoužitý zde nebyl žádný, pokud ano, pak důmyslně schovaný). Zhluboka jsem se nadechla, se zadrženým dechem bleskurychle vykonala nezbytné úkony a s tváří barvy vlčího máku rychle opustila inkriminovaný prostor. Ve vedlejší místnosti stálo umyvadlo. Překonala jsem ostych a sáhla na vodovodní kohoutek. Odměnou mi byla trocha průhledné tekutiny (nevylučuji, že to skutečně byla voda), v níž jsem si opláchla ruce, a důstojně jsem vyšla do poledního slunce. Mimochodem, pánské záchody prý tak vysoké hygienické úrovně nedosahovaly. Ukrajinští celníci zřejmě považují spláchnutí po vykonání velké potřeby za zbytečnou formalitu, kterou se nehodlají zdržovat.

Asi jednu hodinu po poledni dorazil telegram z Kyjeva slavnostně oznamující, že z Ukrajiny můžeme vycestovat po zaplacení zanedbatelného poplatku zvícího 320 USD. Skutečně pouhý pakatel, uvážíme-li, že by pravděpodobně stejnou částku vyžadovali i jejich kolegové na rumunské straně. Kapitulovali jsme a rozhodli se zůstat na Ukrajině. Celnící nás vyprovodili slovy: „Ukrajina je krásná země,“ a s úsměvem sledovali náš v pořadí již druhý potupný odjezd z celního prostoru.

S vědomím, že nyní teprve začíná ta pravá dovolená, jsme se vydali do vesnice Biela Krynica na návštěvu za ruskými starověrci.

Na přelomu 17. a 18. století vládl Rusku car Petr Veliký (své jméno si právem zasloužil-měřil téměř dva metry). Jednoho dne neměl zrovna nic na práci, a proto (aby jeho činorodý duch nezahálel) se rozhodl reformovat církev. Jeho opatření nebyla zdaleka všude přijata s jásotem – vlastně nebyla přijata s jásotem vůbec nikde, ale jak už to tak bývá, většina se jim podvolila. Těm občanům, kteří neměli nic podobného v úmyslu, zbývalo pouze vzít nohy na ramena a taktně se vzdálit. A tak se skupinka ruských emigrantů usadila v této ukrajinské vesničce a nenápadně si zde (z ruského materiálu a na hlíně přivezené z Ruska) postavila honosný chrám, již méně honosný letní kostel a téměř zcela obyčejný kostel zimní (ten je záměrně mnohem menší, aby v něm lidé byli namačkaní jako sardinky a za tuhých zim se vzájemně zahřívali).

Ochotně se nás zde ujal místní duchovní a poskytl nám obšírnou přednášku na téma „Rusko v době Petra Velikého, odlišnosti v provádění náboženských úkonů mezi ruskými starověrci a současnou pravoslavnou církví, historie chrámu, letního a zimního kostela od vystavění po současnost, zásady malování ikon, význam pravoslavného kříže“, potěšen naším zájmem přinesl ještě ukázat velmi vzácnou liturgickou knihu a tuto velkolepou show zakončil prohlídkou kůru a zvonice.

Do pravoslavných kostelů by měly ženy vstupovat pouze s vlasy zahalenými šátkem. Bohužel málokterá žena z naší výpravy měla po ruce tuto nezbytnou proprietu. Mladý pop však odněkud záhadně vyčaroval závratné množství šátků, které nám začal rozdávat. K šátkům později přidal i sukně-ty jsme si měly obléct přes své kalhoty a kraťasy. Šátek jsem dostala krásný modrý, jako na potvoru mi však v pravidelných intervalech sklouzával z vlasů (takže o nějakém zakrývání nemohla býti řeč, což bylo naštěstí shovívavě přehlíženo). Sukně ale na mě nevybyla žádná. To kněz (tímto se omlouvám, že se nevyznám ve správné terminologii pravoslavných duchovní) vyřešil tak, že mi půjčil svůj vlastní náhradní hábit. Ten mě zakrýval skutečně dokonale. Cítila jsem se jako tučňák (jen to bílé bříško mi chybělo). Nicméně jsem byla na toto privilegium náležitě hrdá. Hrdost mě opouštěla pouze ve chvílích, kdy mi hábit někdo omylem přišlápl a později také při stoupání po strmých schodech do věže. Bylo třeba nečekané obratnosti, abych z hlubin těch černých „křídel“ (pro normálně urostlého muže to jsou samozřejmě pouze poněkud širší rukávy) vylovila vlastní ruce, jimiž bych si přidržovala majestátní vlečku (u kněží též zcela bezpředmětnou, jelikož jim hábit sahá zhruba ke kotníkům). Na ochozu zvonice jsme mohli zblízka obdivovat umění stavitelů chrámu, kachlíkovou střechu hrající všemi barvami a rozhled po široké Ukrajině.

U východu z kostela jsme minuli malou babičku. Se zvědavostí jsem se zadívala (jiní by možná použili termín, že jsem na ni zírala jako vejr), jak se křižuje. Před chvilkou jsme totiž byli poučeni, jakým způsobem se křižuje každý správný starověrec (je to samozřejmě ten nejlepší způsob zachovávající hlubokou náboženskou symboliku). A ejhle, babi se křižovala zcela „moderním“ způsobem, který zavedl Petr Veliký a kvůli němuž kdysi starověrci opustili Rusko. To jsem z toho blázen…

S překvapením jsme zjistili, kolik je hodin. Bylo již třeba začít přemýšlet o místě dnešního noclehu. Rozhodli jsme se zajet do Chotinu, vesničky se starobylým hradem přestavěným v baroku Turky na pevnost, tuto pevnost si prohlédnout a někde v blízkosti pokud možno i přespat.

Do Chotinu jsme přijeli za menšího deště a ve stejném počasí jsme absolvovali i prohlídku pevnosti. Bohužel jsem s vodou v očích (a později i tunou bahna na botách) nemohla zcela ocenit důmyslnost Turků při přestavbě hradu a vychutnat si všechny ty „taktické vychytávky“. Spokojila jsem se prostě s konstatováním, že jde o tureckou pevnost nad řekou Dněstr. Jakmile přestalo pršet, vysvitlo zapadající slunce, které vytvořilo dvojitou duhu, a donutilo všechny poetické duše spočinout zálibným pohledem na vodou nablýskaném hradě (či alespoň mačkat spouště fotoaparátů s frekvencí 82,1 Hz).

Místní personál nás také velmi potěšil, dovolili nám přespat za hradbami pevnosti. Za tento romantický zážitek si účtovali jednu hřivnu-v přepočtu asi 5 Kč. Já jsem navíc byla potěšena dvojnásob-pobořené a zcela volně průchodné hradby téměř s úspěchem simulovaly pocit bezpečí a ochrany (má oblíbená fráze z reklam na dámské hygienické potřeby) před medvědy. Samozřejmě by nás ten rozkošný huňáč mohl navštívit zcela bez problémů, ale utěšilo mě to víc než cedule „Pozor medvědi, zákaz stanování“, pod níž byla tabulka s nápisem „Kemp“ (jako např. v místě našeho posledního noclehu).

Nemohu vás ochudit o náš večerní rituál. Ať jsme nocovali kdekoliv, jakmile jsme začali vařit nebo jíst, objevili se…..ano, tušíte správně-pejsci (všichni téhož plemene- čistokrevný ukrajinský voříšek). Nežebrali tak usilovně jako někteří rozmazlení čeští hafíci (ačkoliv jistě měli větší hlad), nedalo se však přehlédnout, že by nepohrdli něčím k snědku. Tentokrát jsme si je podplatili těstovinami s houbovou omáčkou.

Tak nám ten den pěkně utekl a jak by řekl Radovan z mého oblíbeného večerníčku: „To jsme si zase užili světa.“

Místo doslovu:

Druhý den v šest hodin ráno: „Kdo to tu chodí?“ (slyšela jsem podezřelé zvuky, někdo dokonce zavadil o náš stan) „Radku, běž se podívat!“ (a pro jistotu jsem se pořádně zavrtala do spacáku. Srdce mi divoce bušilo, takže celý stan téměř poskakoval. Představovala jsem si obrovskou medvědí tlapu s ohromnými drápy drásající tropiko, vnitřní stan, můj spacák, mou mikinu, mé pyžamo a nakonec….) Nebudu dále napínat vaše nervy (jistě jsou už jako strunky). U stanu se nám pásly dvě kozy, kráva byla naštěstí o kousek dál.

Autor: Jíťa ;-)