Kostel nebo mohyla?
Příspěvek ke studiu pohřebních areálů

Ladislav Šmejda

(Archeologické rozhledy 53, 2001, 499 - 514)

Katedra archeologie ZČU v Plzni
e-mail: smejda@kar.zcu.cz


Obsah:

  1. Úvod
  2. Předpokládaný nález dřevěného kostela v Brandýsku 
  3. Rekonstrukce vývoje lokality 
  4. Interpretace nálezové situace pro raně středověké období
  5. Pohřební areály a status místa v kulturní krajině
  6. Závěrečné poznámky
  7. Poděkování
  8. Prameny a literatura 

Úvod

Studium raného středověku má v české archeologii tradičně silnou pozici. Řada aspektů tohoto období je ale stále příliš zatížena výkladem dobových písemných pramenů, které nepochybně podávají výběrové a často i tendenční informace. Psaná historie se z pochopitelných důvodů pohybuje především v prostředí nevelké církevní komunity a knížecí rodiny. Český stát se tak již od období svého zrodu jeví jako křesťanský, i když zatím jen povrchně (srov. Sommer 1998). Je jisté, že tato perspektiva pohledu ovlivňuje i řadu interpretací archeologických situací. Děje se tak i v případech, kdy by bylo užitečné vzít v úvahu širší škálu interpretačních možností. Cílem tohoto článku je ukázat na konkrétním příkladu výzkumu v Brandýsku (okr. Louny) přínos alternativního přístupu, vycházejícího především z archeologických pramenů.


[Obsah]


Předpokládaný nález dřevěného kostela v Brandýsku

Výzkum vyvolaný těžební aktivitou pískovny probíhal v letech 1955 -1958 pod vedením O. Kytlicové. Jedná se o polohu na návrší při silnici z Brandýsku do Třebusic (Kytlicová 1968, 193, obr. 1; k reliéfu terénu viz obr. 1 tohoto článku). Před zahájením odborného výzkumu byly v areálu staré pískovny soustavně ničeny pravěké hroby, z nichž některé zaznamenal A. Knor. Při rozšiřování těžby vyzvedli několik pohřbů bez patřičné dokumentace pracovníci Uhelného průzkumu v Brandýsku, kteří nálezy ohlásili Archeologickému ústavu v Praze (Kytlicová 1957). Následným plošným odkryvem byly zjištěny doklady kůlových staveb a poměrně velký počet hrobů, datovaných do eneolitu, mladší doby římské a raného středověku. Výzkum byl zakončen publikací, a to odděleně eneolitického (Kytlicová 1960) a raně středověkého materiálu (Kytlicová 1968). 

Obr. 1. Reliéf terénu v okolí pohřebiště (poloha pískovny vyznačena kroužkem).

Obr. 2. Uspořádání raně středověkých hrobových jam na ploše, zkoumané v roce 1956. Mezi řadami hrobů je patrná centrální volná plocha.

Ve studii, zabývající se hradištním pohřebištěm, upozorňuje autorka na existenci prázdného prostoru mezi jinak hustě kladenými hroby v centrální části areálu. V publikaci se uvádí rozměry prázdného místa jako 4,5 x 5 m, ačkoliv podle dochované dokumentace to není zcela přesný údaj. Jedná se spíše o plochu oválného tvaru, do které se dá obdélník zmíněných rozměrů umístit (obr. 2). Situaci komentuje O. Kytlicová takto:

“Zvláštní pozornosti si zasluhuje volné prostranství uprostřed pohřebiště. Prázdná místa mezi hustými řadami hrobů nejsou zjevem zcela ojedinělým. V. Hrubý tato místa vykládá tím, že zde původně stávaly stromy. Spatřuje v tom přežitek pohanských zvyků (Hrubý 1955). Téhož názoru je i B. Szöke (1956). U volného místa v Brandýsku je zajímavé, že toto má na pohřebišti centrální polohu, pravidelný obdélníkový tvar, a hroby jsou kolem soustředěny, jak tomu bývá u hřbitovů kostelních. Abychom jednoznačně toto místo označili jako pozůstatek po sakrální stavbě, brání skutečnost, že v půdě nebyly zjištěny stopy ani po lehké dřevěné konstrukci. Při slabém zapuštění dřevěné konstrukce do země mohla ovšem tato být odstraněna při odkryvu horních vrstev buldozerem.

(…)

Vznik volného místa na pohřebišti v Brandýsku lze klást spíše do souvislosti s mladší částí pohřebiště, kterou lze důvodně označit za křesťanskou. Zdá se být pravděpodobným, že toto prostranství patrně souvisí s křesťanskými pohřebními obřady. Zda tyto byly prováděny v dřevěné svatyni nebo pod širým nebem nelze prokázat.” (Kytlicová 1968, 222-224).

Ačkoliv jsou v hodnocení vyjádřeny určité pochyby, interpretace je zaměřena jasným směrem. Převzala ji nedávno např. Z. Krumphanzlová (1997, 396; srov. opatrnější komentář v práci téže autorky z roku 1971, 409) a objevuje se též v kratším článku D. Frolíkové-Kaliszové, který se zabývá problematikou doložitelnosti dřevěných kostelů archeologickými metodami. Tato badatelka ale správně upozorňuje na zarážející severojižní orientaci domnělé křesťanské sakrální stavby (Frolíková-Kaliszová 1999, 536). V podobných případech bez přímých dokladů lze pochopitelně jen obtížně určitou hypotézu definitivně potvrdit či zamítnout, chtěl bych však dále ukázat, že původní nálezová situace z Brandýsku umožňuje i jiné vysvětlení.

 


[Obsah]


Rekonstrukce vývoje lokality

Pro získání konkrétní představy o vývoji lokality se musíme vrátit k originální dokumentaci, která je uložena v archivu nálezových zpráv Archeologického ústavu AV ČR v Praze (Kytlicová 1958; 1959). Ke zprávám jsou přiloženy celkové plány v měřítku 1 : 50, ve své úplnosti nepublikované (plány byly pro účely této práce převedeny do digitalizované podoby: obr. 3).

 

Obr. 3. Digitalizovaný celkový plán výzkumu z let 1956-1957 s barevným vyznačením chronologických fází pohřebních komponent.

 

Z nálezových zpráv za příslušné sezóny vyplývá, že nejstarší zachycenou komponentu představují kůlové jamky, rozmístěné nepravidelně v západní části zkoumané plochy. Pokud je bylo možno na základě nálezů datovat, spadají do neolitického období.

V sekvenci mladších kultur následují již jen pohřební komponenty (tab. 1). První z nich patří baalberskému stupni kultury nálevkovitých pohárů (hrob č. 73). V hrobové jámě, orientované ve směru západ-východ, byly zjištěny kostrové pozůstatky jedince ležícího ve skrčené poloze na pravém boku. Vzhledem k přiloženým artefaktům (baalberský džbán a kamenná šipka) není o jeho kulturní příslušnosti pochyby. Problematický je v tomto ohledu hrob 56 bez výbavy, který má shodnou orientaci i polohu a nachází se v prodloužení podélné osy hrobu 73. Tato fakta by mohla podporovat hypotézu o shodné dataci zmíněných pohřbů, ale vzhledem k absenci artefaktů nelze vyloučit náhodné prostorové uspořádání.

 

kultura

počet hrobů

počet pohřbů

KNP

1

1

KNP/KŠK

1

1

KŠK

6

7

KZP

22

23

KZP/ŘÍM

1

1

ŘÍM

1

1

RS

52

56

Tab. 1. Brandýsek 1956 – 1957: přehled pohřebních komponent.

 

Je velmi pravděpodobné, že hrob 73 byl kryt nějakou konstrukcí (mohylovým náspem?) protáhlého tvaru (tzv. dlouhou mohylou). Ukázkový příklad takové situace byl odkryt v nedalekém Březně u Loun (Pleinerová 1980). V Březně byly zachyceny dvě hrobové konstrukce tohoto typu o délkách 150 a 24 m, které během své funkce akumulovaly pohřby. Protože však v Brandýsku výzkum nezachytil žádné pozitivní stopy mohylové konstrukce (např. žlábky), není možné hrob 56 datovat na základě prostorového kontextu způsobem, jaký dovolovala situace v Březně. Lze jen konstatovat, že prostorové parametry hrobů 56 a 73 odpovídají tamnější kratší stavbě. Pro datování hrobu 56 zůstává jedinou pevnou oporou poloha a orientace kosterních pozůstatků, odpovídající normám kultury s nálevkovitými poháry nebo se šňůrovou keramikou.

Předpokládám, že staroeneolitická mohyla zůstala viditelná po dlouhou dobu - řádově staletí až tisíciletí – a mohla být stále chápána jako pohřební památník. Tím byl dán konkrétnímu místu v krajině symbolický smysl, jehož znak (mohylový násep) zůstal místním komunitám srozumitelný i v následujících obdobích (srov. Neustupný - Smrž 1989, 290, 325). Vzhledem k malé pravděpodobnosti zachycení pohřebních aktivit středního eneolitu archeologickým výzkumem je obtížné rekonstruovat stav lokality v tomto časovém intervalu. Nelze se tedy vyjádřit k otázce, s jakou mírou přímé kontinuity se pohřební areál využíval.

Pohřební funkce areálu je znovu doložena šesti hroby kultury se šňůrovou keramikou (KŠK). Do tohoto počtu zahrnuji i hrob 24 bez pohřebních přídavků; jáma přibližně čtvercového půdorysu obsahuje 2 pohřby ležící pravděpodobně na pravém boku hlavou k západu (viz pozn. 1). Podobné dvojhroby jsou totiž známy i z dalších pohřebišť této kultury (hrob 72 v Čachovicích: Neustupný - Smrž 1989, obr. 40; hrob 1 na moravské lokalitě Sivice I: Šebela 1999, 139). Doklady prostorové návaznosti hrobů kultury se šňůrovou keramikou na pohřebiště z časného či staršího eneolitu známe rovněž z různých lokalit, například z Vikletic (Buchvaldek - Koutecký 1970), Března u Loun (Pleinerová 1980), snad i z Čachovic (Neustupný - Smrž 1989). Z nálezové situace v Březně se dá navíc vyvodit, že na počátku starší doby bronzové byla již konstrukce původní dlouhé mohyly do jisté míry destruovaná; přesto se kolem ní koncentrují mladší pohřební aktivity (Pleinerová 1980, 39).

Pro diskusi o viditelnosti staroeneolitického pohřebního památníku v mladším eneolitu není v Brandýsku dostatek opor. Zdá se však být nepochybné, že na pohřebiště kultury se šňůrovou keramikou byly záměrně přidávány pohřby nositelů kutury zvoncovitých pohárů (KZP). Tento jev je dnes již poměrně dobře popsán v řadě publikací (např. Neustupný - Smrž 1989). Častou prostorovou korelaci pohřebišť těchto kultur mimochodem zdůrazňuje už O. Kytlicová v publikaci výzkumu, ačkoliv správná chronologie eneolitických kultur ještě tehdy nebyla vyjasněna (Kytlicová 1960). Četnost společných výskytů těchto kultur se pokusil kvantifikovat ve své studii o Pražské kotlině J. Turek (1996, 43); k přesnějšímu vyčíslení bude teprve nutné vypracovat metodu, založenou na pravděpodobnostním přístupu (otázky definice jednoho “pohřebiště”, naděje na zachycení více komponent různými druhy archeologického výzkumu atd.).

Fáze závěru eneolitu (KZP) je v Brandýsku reprezentována 22 hroby s 23 pohřby, které se nacházejí ve východní části odkryté plochy. Z tohoto počtu bylo 5 hrobů prakticky zničeno nebo vážně narušeno ještě před zahájením odborné dokumentace, z čehož pouze jeden (hrob 5) se nacházel na pojednávané ploše.

Do protohistorického období náleží s určitostí hrob 76, s žárovým pohřbem v keramické nádobě. Hrob se nacházel poblíž jižního okraje skryté plochy, podobně jako další žárový pohřeb bez jasné datace (jamkový hrob 68). Hrob 68 může být s největší pravděpodobností datován buď do doby římské, nebo do kultury zvoncovitých pohárů; mimochodem nachází se právě uprostřed kumulace tří hrobů KZP a lze tedy uvažovat o tom, že s nimi sdílel společnou mohylu. Toto pozorování nám však datování nemůže blíže upřesnit. Stojí ještě za připomenutí, že další hroby z doby římské byly hlášeny z bezprostřední blízkosti plochy, zkoumané O. Kytlicovou. Pro období pravěku lze shrnout, že se v pojednávaném prostoru vytvořilo několik skupinek pohřbů, z nichž byla velká část (všechny?) kryta hliněnými mohylami nebo jinou podobnou konstrukcí s významem pohřebního památníku.

Sekvenci pohřebních aktivit uzavírá raně středověká fáze, tvořící nejpočetnější komponentu (52 hrobů s 56 pohřby). Pohřební přídavky ji řadí mezi typická venkovská pohřebiště 9.-10. století s určitými prvky vyššího sociálního postavení (jezdecká výbava). Při bližším zkoumání celkového plánu výzkumu si můžeme všimnout, že hroby této fáze se kumulují především ve východní části plochy, tedy v místech, kde nejvyšší hustoty dosahuje i pravěké pohřbívání. Další překvapivou skutečností je, že středověké hroby téměř vždy respektují skupinky hrobů pravěkých. Ty byly výrazně porušeny pouze ve dvou případech, kdy sousedící středověké hroby 9 a 16 přímo proťaly hroby 8 a 15 kultury zvoncovitých pohárů. Domnívám se, že z hlediska teorie pravděpodobnosti se při daném počtu hrobů na dané ploše jedná o velmi malé procento případů a že tedy jde o nenáhodný jev.

Uspořádání hrobů všech období tvoří podle mého názoru určitou strukturu, kterou se pokusím interpretovat v následující kapitole. Při podrobném zkoumání nálezových zpráv se mi bohužel nepodařilo zjistit žádné bližší informace o čtyřech menších jamách zhruba pravoúhlého půdorysu, které jsou patrné na několika fotografiích (obr. 6 a 7). Jejich přibližná poloha na celkovém plánu (obr. 3) je vyznačena otazníky. Snad se jednalo o nejisté objekty, které nakonec nebyly dokumentovány; jejich pravidelné prostorové uspořádání by ale mohlo rovněž svědčit o určitém vztahu k popsaným pohřebním komponentám.

Obr. 4. Pokus o zjištění prostorového trendu v hloubkách hrobových jam. Do výpočtu byla vložena pouze data raně středověkých hrobů těsně obklopujících centrální prázdný prostor.

 

Obr. 5. Ideální rekonstrukce mohylových náspů z pozdního eneolitu. Obrysově je zobrazena konfigurace raně středověkých hrobů, čerchovanou čarou podélná osa předpokládané dlouhé mohyly, čárkovaně plocha odkryvu.

 

Obr. 6. Snímek zachycující objekty bez bližší dokumentace, pohled od severovýchodu.

Obr. 7. Snímek zachycující v popředí objekty bez bližší dokumentace, pohled od jihozápadu.


[Obsah]


Interpretace nálezové situace pro raně středověké období

V případě Brandýsku je zřejmé, že máme před sebou příklad dlouhodobě opakovaně užívaného pohřebního areálu. To samo o sobě není výjimečný jev, známe celou řadu podobných příkladů zejména z časového intervalu eneolit – doba halštatská (Neustupný 1996b, 316-317). Dá se říci, že pravidlo o přidávání pohřbů do míst, které sloužily tomuto účelu “odnepaměti”, tvoří významný průvodní rys lidského chování v tomto období. Na žádném z prozkoumaných pohřebišť však nelze doložit chronologicky nepřerušenou řadu pohřbů z časového rozpětí několika tisíc let – to je také fakt, který je nutno brát v úvahu. Zatím však není jasné, do jaké míry je tato diskontinuita způsobena skutečnou absencí pohřbívání v některých obdobích, variabilitou pohřebního ritu či následnými transformačními procesy.

Pozoruhodné je na pohřebišti v Brandýsku prostorové uspořádání raně středověkých hrobů a jejich vztah ke skupinám hrobů pravěkých. V dalším textu se proto zaměřím především na řešení následujících otázek:

1) Umožňuje nálezová situace podporu hypotézy o záměrném respektování pravěkých hrobů v období raného středověku, nebo se jedná o náhodu?

2) Jakou motivaci mohli mít lidé doby hradištní k takovému jednání?

3) Do jaké míry je tento jev unikátní? Lze v archeologických pramenech najít další obdobné příklady?

První otázku lze řešit navržením určitého modelu, otestovaného vzápětí daty z nálezové dokumentace. Je zřejmé, že praktická možnost jakéhokoli úmyslného jednání vůči pohřebním pozůstatkům několik tisíc let starým je možná pouze tehdy, je-li jejich poloha nějak označena na povrchu. Zde připadají v úvahu hlavně hliněné náspy mohyl, které určitě takovou roli hrály v pravěku. U případné nadzemní konstrukce dlouhé mohyly ze staršího eneolitu musíme sice počítat s její značnou degradací (srovnej situaci v Březně: Pleinerová 1980, 39), principiálně však mohl být její relikt pozorovatelný i ve středověku. Pravěké pohřebiště jasně prostorově vymezily okrouhlé mohyly mladšího eneolitu, úprava jednoho či dvou hrobů z doby římské už podobu pohřebního areálu zásadněji neovlivnila.

Ideální rekonstrukci rozmístění pravěkých mohylových náspů v období raného středověku jsem postavil na následujících předpokladech:

a) mohylový násep můžeme předpokládat nad všemi hroby z mladšího eneolitu, snad kromě dvou (č. 8 a 15), které byly vážně narušeny hroby středověkými (náspy mohly již být například z podstatné části sneseny, viz obr. 2)

b) svislá osa okrouhlých mohyl se přibližně kryje s těžištěm půdorysu hrobových jam

c) L. Šebela (1993, 208) uvádí pro dochované mohyly KŠK na Moravě průměr 6 - 15 m, ojediněle i více; použil jsem proto pro vyznačení jádra každého mohylového náspu z pozdního eneolitu kruh o průměru 6 m (minimální odhad pro zřetelně viditelný střed částečně rozplaveného tělesa, řada takto rekonstruovaných mohyl patrně vytvoří přirozenou cestou kumulace většího průměru)

Nedomnívám se samozřejmě, že všechny zmíněné předpoklady jsou stoprocentně platné a zdůrazňuji, že jde o silné zjednodušení pro účely ideální rekonstrukce. Do stínovaného modelu popsané situace byly následně promítnuty obrysy všech raně středověkých hrobových jam (obr. 5). Na výsledku jsou vidět skupiny hypotetických pravěkých mohyl (označené písmeny A-F) a všechny hroby doby hradištní. Zdá se, že pravěké terénní relikty skutečně mohly být v 9.-10. stol. po Kristu do jisté míry viditelné, vygenerované shluky patrně tvořily vždy jednu společnou mohylu větších rozměrů. Středověké hroby nejen že podstatným způsobem nezasahují do žádné z těchto skupin, navíc je ještě patrné, že v místě předpokládaného kostela v centrální části se nachází mohylová skupina (C). Mechanicky vygenerovaná kumulace (C) je sice položena poněkud excentricky vůči středu volné plochy, rekonstrukci však nelze chápat takto přímočaře. Je možné, že nejjižnější hrob skupinky (dětský hrob KZP č. 40) byl ve skutečnosti umístěn do okraje náspu - středověký pohřeb 37 ho již částečně překrývá, aniž by ho však porušil.

Přítomnost mohyly reprezentované kumulací (A) by rovněž mohla představovat důvod neobvyklé severojižní orientace středověkého hrobu 7. Ten byl zapuštěn do starší jámy protáhlého půdorysu, jejíž datace ani funkce není zcela jasná (dotýká se hrobu 23 kultury se šňůrovou keramikou, v zásypu však byly podle autorky výzkumu nalezeny zlomky keramiky z doby římské). Otázkou zůstává vysvětlení dalších nápadných prostorových konfigurací hrobů, jako je například pravidelné uspořádání jižního a západního okraje centrální části raně středověkého pohřebiště. Souvislost s terénními relikty pravěkých mohyl můžeme sice předpokládat, z nálezové situace však nelze vyvodit detailní rekonstrukci.

Při pohledu z naznačené interpretační perspektivy lze navrhnout následující argumenty proti existenci dřevěného kostela:

1) delší osa volné plochy nacházející se uprostřed části pohřebiště s největší koncentrací raně středověkých hrobů je orientována nerituálně ve směru sever-jih

2) po domnělém kostelíku nebyly zachyceny žádné pozitivní stopy, naopak v diskutovaném místě leží tři hroby ze závěru eneolitu, kryté zřejmě mohylovým náspem

3) využitelná plocha pro stavbu pravoúhlého kostelíka se zdá být nedostatečná (přibližně 4,5 x 5 m)

4) prostorové rozložení hrobů nenaznačuje logicky přijatelnou přístupovou cestu do svatyně, jež by odpovídala křesťanským zvyklostem

5) dvě střední řady středověkých hrobů se rozestupují takovým způsobem, že kopírují spíše okrouhlé než pravoúhlé těleso (u některých hrobů je navíc možno pozorovat téměř radiální orientaci vůči středu volné plochy: č. 36, 38, 39, 42, 43, 44)

6) námitka historická: venkovský hřbitovní kostel nezapadá do struktury institucí, fungujících v Čechách na přelomu 9. a 10. století

Nálezová dokumentace z Brandýsku je vybavena nivelací horních hran a den prozkoumaných objektů, v některých částech i nivelací průběhu začištěného podloží. Pro úplné využití informací získaných během terénního výzkumu je možné se pokusit o následující test:

Předpokládejme, že raně středověké hroby byly kopány do přibližně stejné hloubky. Teoreticky by se pak měly jámy umístěné do mohylového náspu zahlubovat do podloží méně, než hroby v okolí mohyl. Případné pohřby zapuštěné pouze do mohylového náspu by logicky zanikly společně s těmito náspy. Použitím vhodných počítačových programů je možné vypočítat abstraktní matematický model, který po promítnutí do plánu pohřebiště ukazuje zjištěný trend v hloubkách hrobových jam. Pokud by platila popsaná teze, měli bychom ve výstupu pozorovat hodnoty, jenž se koncentricky zvyšují směrem od hypotetického středu mohylového náspu. Pro takovou úlohu bude nutno použít silně generalizující metodu, která potlačí náhodnou variabilitu obsaženou v datech (hroby nejsou ve skutečnosti stejně hluboké, většina hodnot kolísá v intervalu 0,1 – 0,6 m, viz tab. 2) a naopak “vytáhne” obecný trend v prostorovém rozložení dat.

 

hloubky hrobových jam (RS)

hloubka (m)

počet

0.0-0.1

2

0.1-0.2

6

0.2-0.3

7

0.3-0.4

7

0.4-0.5

6

0.5-0.6

5

0.6-0.7

2

0.7-0.8

0

0.8-0.9

1

Tab. 2. Rozložení hloubek v souboru raně středověkých hrobových jam.

 

Budu tuto otázku testovat pouze pro mohylovou skupinu (C), která je ze všech stran relativně rovnoměrně obklopena daty. Izolovaně ležící hroby by totiž mohly výsledek podstatným způsobem zkreslit (pro výpočet byla použita kubická varianta modulu TREND v programu IDRISI 32). Na generalizovaném plánku skutečně zjišťujeme situaci, kdy jsou mělčí hrobové jámy typické pro oblast poblíž volné středové plochy a směrem od ní se hloubky v průměru zvětšují (obr. 4). Spolehlivé použití výsledků této metody ale v případě Brandýska znemožňují některé limitující faktory, k nimž v první řadě patří omezený počet získaných měření (dáno malým rozsahem pohřebiště). I když tedy nelze tento test provedený na statisticky nepříliš kvalitním souboru považovat za průkazný, v kombinaci s ostatními druhy evidence se jeho výsledky zdají být přijatelné. Pokus se sérií výpočtů založených na skutečném prostorovém uspořádání pohřebiště a za použití náhodných hloubek hrobových jam poskytoval opakovaně výsledky naprosto odlišného charakteru.

Na závěr této části je nutno se vyjádřit k otázce, zda byly i hroby raného středověku kryty mohylami, nebo se jedná o tzv. ploché pohřebiště. Tématem přechodu od mohylového ritu k plochým hrobům během 9.-10. století se nedávno zabývali M. Lutovský a K. Tomková (1994). Zdá se, že souběžnost mohylových a plochých hrobů na jednom pohřebišti nelze zcela vyloučit, ačkoliv doklady nejsou příliš početné. V případě Brandýsku ukazuje celkový plán situaci typickou pro plochá řadová pohřebiště, alespoň ve východní části skrývky. Už kvůli velké hustotě pohřbívání nemohl být navršen mohylový násep nad každým hradištním hrobem, určitou možností však zůstává pohřbívání do částečně rozplaveného tělesa pravěké mohyly. Místa raně středověkých pohřbů musela být v každém případě nějakým způsobem vyznačena (pohřby se v podstatě neporušují a pokud dojde k jejich kontaktu, lze říci, že se jedná o záměr – např. hrob 33 nebo vztah hrobů 38 a 39). Častý výskyt kamene v hrobových jamách naznačuje i způsob tohoto označení (nízké kamenné rovy?).


[Obsah]


Pohřební areály a status místa v kulturní krajině

Při studiu kontinuity či diskontinuity sídelních areálů lze vyjít z obecné teze o hluboké strukturovanosti kulturní krajiny (Neustupný 1986; Vařeka 1994). Každá uchopitelná prostorová jednotka měla pro komunitu určitou hodnotu, ve které se prolíná její praktická funkce (úrodnost půdy, výskyt surovin, podmínky pro bydlení), společenský význam (prestižnost polohy domu, dělení prostoru na mužskou a ženskou zónu), případně i symbolický smysl (místa rituálních úkonů). Mezi významné složky světa, ve kterém se komunity pohybovaly, patří i řada přírodních, člověkem po formální stránce netransformovaných útvarů, jakými jsou všeobecně vodní zdroje, dále skály, jeskyně, nápadné stromy apod. (Bradley 2000).

Většina zmíněných hodnot může být sdělována prostřednictvím formálních znaků. V případě pohřebních areálů představuje takový znak nadzemní konstrukce hrobu, sloužící jako pohřební památník. Mohyly nebo megalitické hroby bývají ve svém geografickém prostředí snadno chápány jako symboly pohřební aktivity po velmi dlouhou dobu, protože svou vnější podobu výrazně nemění. Přestože celkem zřetelně odkazují na pohřební funkci areálu, jejich přesná datace přestává být po určité době jasná a odkazují pouze obecně na “minulost”, “předky” apod. (Neustupný 1997, 226; 1998b). Takové ohodnocení místa, vytvořené na základě viditelných mohylových náspů, mělo pravděpodobně v procesu budování společenských vazeb minulých komunit velký význam. V tomto smyslu mohla “kvalita” pohřebiště ovlivňovat umístění komunity nebo její části na společenském žebříčku, zakládat vlastnické nároky na půdu a surovinové zdroje atd. (srov. Chapman-Randsborg 1981). Důležitá byla jistě i poloha pohřebního areálu v krajině – Brandýsek je klasickou ukázkou umístění na konci sklánějícího se hřbetu, jenž odděluje dvě sousední údolí (dva sídelní areály?, viz situace na obr. 1).

Vztah lidí raného středověku k pravěkým pohřebním památníkům je v poslední době intenzivně studován ve Velké Británii. Shromážděné prameny ukazují, že velké množství megalitických hrobů, míst spojených s pravěkým pohřbíváním a rituální aktivitou obecně bylo opět záměrně využíváno v anglo-saském období (5.-8. stol.) – často ke stejnému účelu (Williams 1997). Rovněž středověké písemné prameny západní a severní Evropy se o pojednávaném typu artefaktů zmiňují. Je v nich patrný konkrétní vztah lidí k viditelnému památníku, často jsou pravěká pohřebiště svázána s mýtickými příběhy (Semple 1998; Williams 1998). Některé pravěké památky byly tedy ve středověku prakticky využívány, objevují se v mytologii a folklóru a slouží rovněž jako ideologická opora různých institucí. V místech s terénními relikty mohyl jsou vykonávány exekuce, vymezují se podle nich hranice území, konají se zde významné společenské události a dokonce jsou na nich zakládány rané kláštery (Aston 1997, 45; Williams 1997, 23).

Podobné příklady je možno nalézt v různých regionech Evropy, i když s kolísající intenzitou z chronologického i prostorového pohledu (Justová 1990, 110; Thäte 1996). Pozoruhodná je zejména velká a zatím obtížně vysvětlitelná variabilita ve způsobu zacházení s památkami. Jedná se rozhodně o významnou součást přístupu ke kulturní krajině v raném středověku, dosavadní malá probádanost těchto aspektů je patrně způsobena tradičním oddělováním pravěké a středověké archeologie.

V našem prostředí zmiňuje mohylu – také v kontextu mýtického příběhu v souvislosti se smrtí hrdiny v boji - ještě Kosmas na počátku 12. století (“bustum Tyri”, srov. Karbusický 1995, 106 – 136, 300 - 305). Ačkoliv nelze uvedený příklad spojovat s běžným pohřebním ritem Kosmovy doby (jde tu o záměrný archaismus, epický motiv), dokládá tato zmínka minimálně srozumitelnost navršené mohyly jako symbolu minulé pohřební aktivity. Určitý vztah k pojednávanému tématu může mít i v téže kronice zmiňované “pohřbívání na polích a v lesích” – v souvislosti s bohulibými aktivitami knížat Břetislava I. a II. Pokud se zde nejedná pouze o opakované fráze, vztahovala by se tato informace především k plochým řadovým pohřebištím. Sekundární pohřby do starších mohylových náspů se však mohou jako zcela okrajový jev vyskytnout i nyní (lokalita Petrovice, okr. Hradec Králové: Lutovský 1989, 61; Klápště 1999, 780).

Ačkoliv od této doby již můžeme počítat se systematickou opozicí křesťanské církve k pohanským památkám, jde svým způsobem nikoliv o nevšímavost k artefaktům tohoto druhu, ale o změnu jejich postavení na škále hodnot tehdejší společnosti. Ještě z doby mnohem pozdější máme početné doklady o přetrvávajícím zájmu o podobné lokality – viz. stavby božích muk na výrazných mohylách apod. (například známá lokalita Mohelno, okr. Třebíč: Koštuřík – Kovárník – Měřínský - Oliva 1986, 218, obr. XXVII-XXVIII).

Vlastní pohřeb do prostoru dávného a proto výjimečnými vlastnostmi obdařeného pohřebního areálu není jediným způsobem, jak symbolicky dodat větší váhu obřadu a tím i pozůstalé komunitě. Podobnou roli pravděpodobně hrály i movité artefakty, spojující svými vlastnostmi přítomnost s minulostí. Přímo z Brandýska máme v hrobě 31 doložen přídavek v podobě zlomku laténského náramku z modrého skla. K tomu jsou rovněž známy analogie (Justová 1990, 64, 167). Kromě náramků je možno doložit i řadu jiných typů pravěkých předmětů, sekundárně reutilizovaných jako pohřební přídavky. Přesto se zdá, že okruh artefaktů vhodných k tomuto účelu byl nějak omezen. Je zřejmé, že takový neobvyklý artefakt z přitažlivého materiálu jako je zmíněný náramek vyvolával mnohé asociace - obvykle se uvažuje o magických pomůckách, amuletech apod. Původ podobných předmětů byl patrně myšlenkově spojen s mentálními koncepty, které E. Neustupný (1998a) označuje termínem “svět jinosti”.

Z archeologických pramenů vyplývá, že v době ukládání raně středověkých hrobů na pohřebišti v Brandýsku (tj. v 9. – 10. stol.) můžeme i na našem území stále počítat s živým vědomím o funkci mohyl jako symbolu pohřbívání (Dostál 1966, 24; Lutovský-Tomková 1994). Ačkoliv lze v této době pozorovat přechod k tzv. plochým řadovým pohřebištím, mohylový ritus není ojedinělý. Doklady návaznosti na pohřební aktivitu pravěkou lze rovněž sledovat na řadě lokalit (např. Dražičky, okr. Tábor: Beneš 1985; Stračovská Lhota, okr. Hradec Králové: Kuchařík 1997; Údraž, okr. Písek: Fröhlich 1997, 208; Velká Dobrá, okr. Kladno: Michálek 1999). Významným přínosem pro další studium naznačených otázek by bylo pořízení rozsáhlého soupisu terénních odkryvů pohřebišť s uvedením všech zachycených komponent, což je však na základě tradičních dílčích publikací velmi obtížné. Takový seznam ve formě databázové tabulky bude možno použít ke studiu korelací mezi jednotlivými kulturami a ke zjištění dalších struktur v dlouhodobém vývoji sídelních areálů.


[Obsah]


Závěrečné poznámky

Hypotetická dřevěná sakrální stavba na pohřebišti v Brandýsku, která se nedávno znovu objevila v literatuře (Frolíková-Kaliszová 1999, 536), není tedy samozřejmým výkladem “jasné” nálezové situace, jak by se mohlo zdát z původní publikace. Je zřejmé, že vyplynula z předem vybrané části pramenů bez kritického rozboru celkového kontextu. Určitou vadou na publikacích O. Kytlicové je zpracování plánků – poskytují čtenáři pouze výběr těch objektů, u nichž se předpokládá relevantnost k příslušné studii. Jak se ukazuje, taková “upravená” dokumentace pak začne žít svým vlastním životem, je dále citována, přetiskována atd. Ani sestavení celkového plánu z jednotlivých dílčích článků se neobejde bez závažných problémů – plány jsou v různých měřítkách, při tisku, následném kopírování a spojování dochází k určitým deformacím a s  pracností tohoto postupu jde ruku v ruce neznámá chyba. Navíc stále nemáme jistotu, že byly publikovány skutečně všechny výzkumem zachycené kontexty, mající potencionální význam pro interpretaci zdánlivě nesouvisejících terénních pozorování.

Během postupu terénního výzkumu i při závěrečné interpretaci hraje bezpochyby důležitou roli rámec aktuálních oborových otázek, a ten byl po 2. světové válce silně politicky podmíněn. Jedním z klíčových témat československé archeologie bylo v tomto období studium raných státních útvarů na našem území. Rozsáhlé odkryvy raně středověkých lokalit přinesly rovněž významné poznatky o prvních církevních stavbách a je možné, že některé interpretace nálezových situací byly těmito trendy mimoděk inspirovány. Interpretace O. Kytlicové je v původní publikaci (1968, 224) formulována opatrně a kriticky. Dnes, po padesáti letech, je možné pracovat s pečlivě nashromážděnými údaji v jiném teoretickém ovzduší a novými metodami, za což náleží autorce výzkumu uznání.

Při řešení otázek vertikálně-chronologických, jako je např. vývoj, kontinuita či diskontinuita sídelních areálů, případně při zkoumání symbolických systémů různých období je třeba brát ohled na všechny známé skutečnosti. Dosud běžná praxe publikování neúplných plánů ale do jisté míry kritickou práci znemožňuje. Je pravda, že kompletní plány zejména polykulturních nalezišť vytváří často nepřehledné změti jam, žlábků, kůlových jamek, jednotlivé komponenty se překrývají apod., i to je však pro čtenáře velmi cenná informace. Domnívám se, že by bylo prospěšné doprovodit i dílčí studie tradičně vybavené dobře čitelnými zjednodušenými půdorysy také obrázkem celkové (původní, neupravené) situace. Nelze totiž bohužel spoléhat na to, že několik desítek let po provedení výzkumu najdeme někde mimo publikace maximálně kompletní a použitelnou kolekci terénní dokumentace.


[Obsah]


Poděkování

Za zajímavé diskuse na téma tohoto článku chci poděkovat Doc. PhDr. E. Neustupnému, CSc., PhDr. M. Kunovi, Mgr. K. Nováčkovi, Mgr. J. Turkovi, Mgr. M. Ježkovi a v neposlední řadě mým spolužákům ze semináře Katedry archeologie ZČU v Plzni.


[Obsah]


Poznámky

1. Orientace hrobu 24 není bohužel úplně jasná. V originální terénní dokumentaci jsou zakresleny obě kostry v poloze na pravém boku hlavou k východu (na rozdíl od ostatních hrobů však není na rubu milimetrového papíru uveden popis nálezové situace) a stejná orientace je i na dodatečném celkovém plánu v nálezové zprávě. Během textace nálezové zprávy byly ve strojopisu vynechávány mezery pro doplnění hloubky hrobových jam a orientaci kraniální části pohřbů, v případě našeho hrobu byla rukou dopsána orientace východní. V publikaci je ale jak v plánu, tak v textové části hrob otočen o 180 stupňů – pohřbení jedinci leží tedy na pravém boku hlavou k západu. Buď se tedy jedná o omyl způsobený při dokumentaci v terénu a během přípravy publikace opravený, nebo došlo k záměně až při psaní článku. Otázku nelze rozhodnout ani studiem dokumentačních fotografií, protože hrob 24 není na žádné zachycen s okolím dostatečně rozsáhlým na to, aby mohla být orientace potvrzena.


[Obsah]


Prameny a literatura

Aston, M. Interpreting the Landscape: Landscape Archaeology and Local History. London-New York: Routledge.

Beneš, A. 1985: Дражички, Р-н Табор. Археологические изучения памятников 6 – 15 веков в Чехии 1975 – 1985 гг. Kyjev, 115 - 120.

Bradley, R. 2000: An Archaeology of Natural Places. London-New York: Routledge.

Buchvaldek, M. – Koutecký, D. 1970: Vikletice – Ein schnurkeramisches Gräberfeld. Praehistorica 3. Praha.

Frolíková-Kaliszová, D. 1999: Dřevěné kostely v Čechách v archeologických pramenech, Archeologie ve středních Čechách 3, 535 - 545.

Fröhlich, J. 1997: Písecko v zrcadle archeologie. Písek: Prácheňské muzeum.

Hrubý, V. 1955: Staré město – Velkomoravské pohřebiště na Valách. Praha.

Chapman, R. – Randsborg, K. 1981: Approaches to the archaeology of death. In: R. Chapman – L. Kinnes – K. Randsborg (eds.), The Archaeology of Death, Cambridge University Press.

Justová, J. 1990: Dolnorakouské podunají v raném středověku – Der Niederösterreichische Donauraum im Frühmittelalter. Praha: Academia.

Karbusický, V. 1995: Báje, mýty, dějiny. Nejstarší české pověsti v kontextu evropské kultury. Praha: Mladá fronta.

Klápště, J. 1999: Příspěvek k archeologickému poznávání úlohy mince v přemyslovských Čechách – Ein Beitrag zur archäologischen Erforschung der Rolle der Münzen im Přemyslidischen Böhmen. Archeologické rozhledy 51, 774 – 808.

Krumphanzlová, Z. 1971: Počátky křesťanství v Čechách ve světle archeologických pramenů – Die Anfänge des Christentums in Böhmen im Lichte der archäologischen Quellen. Památky archeologické 62, 406 – 456.

Krumphanzlová, Z. 1997: Kultovní místo na pohřebišti v Lahovicích – Eine Kultstätte auf dem Gräberfeld in Lahovice, In: Život v archeologii středověku, Praha, 394 - 401.

Koštuřík-Kovárník-Měřínský-Oliva 1986: Pravěk Třebíčska – Ur- und Frühgeschichte des Třebíčer Raumes. Brno.

Kuchařík, M. 1997: Revize mohylového pohřebiště ve Stračovské Lhotě, okr. Hradec Králové – Revision of barrow cemetery at Stračovská Lhota, district of Hradec Králové. Zpravodaj muzea v Hradci Králové 23, 65 - 76.

Kytlicová, O. 1957: Pohřebiště kultury zvoncovitých pohárů v Třebusicích u Slaného. Archeologické rozhledy 9, 160 - 162.

Kytlicová, O. 1958: Brandýsek, okr. Slaný. Nálezová zpráva uložená v archivu NZ Archeologického ústavu AV ČR v Praze, čj. 5952/58.

Kytlicová, O. 1959: Brandýsek, okr. Slaný. Nálezová zpráva uložená v archivu NZ Archeologického ústavu AV ČR v Praze, čj. 2786/59.

Kytlicová, O. 1960: Eneolitické pohřebiště v Brandýsku – Das Äneolitische Gräberfeld in der Gemeinde Brandýsek, Památky archeologické 51, 442 - 474.

Kytlicová, O. 1968: Slovanské pohřebiště v Brandýsku, Památky archeologické 59, 193 - 248.

Lutovský, M. – Tomková, K. 1994: K problematice nejmladších raně středověkých mohyl v Čechách – pohřebiště u Hlohoviček – Issues concerning the final phase of early medieval barrows in Bohemia – a report on the cemetery near Hlohovičky. Mediaevalia Archaeologica Bohemica, Památky archeologické-Supplementum 2, 86 - 107.

Michálek, J. 1999: Mohylové pohřebiště ve Velké Dobré, okr. Kladno – Výzkum v letech 1890 až 1891 – Tumulus burial ground at Velká Dobrá (Kladno district): the 1890-1891 excavations. Archeologie ve středních Čechách 3, 113 - 153.

Neustupný, E. 1986: Sídelní areály pravěkých zemědělců – Settlement areas of prehistoric farmers. Památky archeologické 77, 226 - 234.

Neustupný, E. 1996b: Teze o pravěku a učebnice pravěku – Theses on prehistory and a text-book on prehistory. Archeologické rozhledy 48, 311 - 322.

Neustupný, E. 1997: Uvědomování minulosti – The cognizance of the past. Archeologické rozhledy 49, 217 – 230.

Neustupný, E. 1998a: Otherness in Prehistoric Times. KVHAA Konferenser 40. Stockholm, 65-71.

Neustupný, E. 1998b: Structures and events: the theoretical basis of spatial archaeology. In: E. Neustupný (ed.), Space in prehistoric Bohemia, Praha: Institute of Archaeology, 9 - 44.

Neustupný, E. - Smrž. Z 1989: Čachovice – pohřebiště kultury se šňůrovou keramikou a zvoncovitých pohárů – Čachovice – a Corded Ware and Bell Beaker Cemetery. Památky archeologické 80, 282 - 383.

Pleinerová, I. 1980: Kultovní objekty z pozdní doby kamenné v Březně u Loun. Památky archeologické 71, 10 - 56.

Semple, S. 1998: A fear of the past: the place of the prehistoric burial mound in the ideology of middle and later Anglo-Saxon England. World Archaeology 30, 109 - 136.

Sommer, P. Duchovní svět raně středověké české laické společnosti. In: D. Třeštík – J. Žemlička (eds.), Svatý Vojtěch, Čechové a Evropa, Praha: NLN, 133 - 166.

Szöke, B. 1956: Spuren des Heidentums in den frühmittelalterlichen Gräberfeldern Ungarns, Studia Slavica 2.

Šebela, L. 1993: Lid se šňůrovou keramikou. In: V. Podborský (ed.), Pravěké dějiny Moravy, Brno: Muzejní a vlastivědná společnost.

Šebela, L. 1999: The Corded Ware Culture in Moravia and in the Adjacent Part of Silesia. Fontes Archaeologicae Moravicae 23. Brno: Archeologický ústav AV ČR.

Thäte, E. 1996: Alte Denkmäler und frühgeschichtliche Bestattungen: Ein sächsisch-angelsächsischer Totenbrauch und seine Kontinuität. Archäologische Informationen 19, 105 - 116.

Turek, J. 1996: Osídlení Pražské kotliny v závěru eneolitu – The Prague region in the Late Eneolithic Period. Archaeologica Pragensia 12, 5 – 58.

Vařeka, P. 1994: Customs and rites connected with the building process of a rural house and its importance for the study of archaic notions about space and landscape – Význam obřadů a zvyklostí spojených se stavbou vesnického domu pro poznání archaických představ o prostoru a krajině. Mediaevalia archaeologica bohemica 1993, Památky archeologické – Supplementum 2, 139 - 144.

Williams, H. 1997: Ancient Landscapes and the Dead: The Reuse of Prehistoric and Roman Monuments as Early Anglo-Saxon Burial Sites. Medieval Archaeology 41, 1 - 32.

Williams, H. 1998: Monuments and the past in early Anglo-Saxon England. World Archaeology 30, 90 - 108.


[Obsah]