V roce 1964 už jako nositel Nobelovi ceny
Sartre, po matce původem z alsaské rodiny (příbuzný Alberta Schweitzera), studoval v letech
1924-1928 na École Normale Supérieure v Paříži, kde se setkal vedle Maurice Merleau-Pontyho
a Raymonda Arona též se svou životní družkou Simone de Beauvoirovou. Po delším učitelském
působení na gymnáziích v Le Havru a v Paříži následoval studijní pobyt v Berlíně (1933), během nějž
Sartre objevil Husserla. Po uveřejnění románu La nausée (1938; česky Nevolnost) narukoval Sartre do
armády a padl na 9 měsíců do německého zajetí. Po svém propuštění se angažoval v hnutí odporu a žil
jako svobodný spisovatel. V roce 1943 měla premiéru divadelní hra Les mouches. V témže roce vydal
hlavní filosofické dílo L'etre et le néant. Spolu se svou celoživotní družkou Simonou de Beauvoirovou
založil v roce 1945 časopis 'Les Temps Modernes', který pak řídil až do své smrti. Sartrova obecně
srozumitelná přednáška L'existentialisme est un humanisme (1946) se rychle rozšířila po Evropě
a učinila z existencialismu módní filosofický proud. V roce 1948 se Sartrova díla dostala na index
katolické církve. Po válce se stal Sartre členem komunistické strany, v roce 1956 z ní však na protest
proti sovětské intervenci v Maďarsku vystoupil. Podnikl značné množství cest (mj. do Sovětského
svazu, Spojených států, Egypta, Číny a Kuby, přednášel i v Praze) a angažoval se v mnoha politických
i sociálních problémech (alžírská válka 1954-62, vietnamská válka 1964-68, studentská hnutí v roce
1968).
Podle způsobu vyzařování dělíme reproduktory na přímovyzařující a nepřímovyzařující - tlakové. Velká většina reproduktorů patří k první skupině, kde membrána bezprostředně sousedí s okolním prostředím - vzduchem a je jím do určité míry (málo) zatěžována. Této skupině věnujeme pozornost.
V následujících letech došlo u Sartra k odklonu od fenomenologicko-existencialistické filosofie
směrem k neortodoxnímu marxismu. V roce 1960 vydal Sartre hlavní dílo tohoto období Critique de la
raison dialectique (Kritika dialektického rozumu: Otázka metody). Po nezdařeném pokusu o založení
vlastní politické strany se Sartre ocitl trvale ve víru společensko-politických zápasů. Jeho angažmá
dosáhlo vrcholu v alžírském boji za nezávislost. V 50. letech dochází k rozchodu s Merleau-Pontym
a, v neposlední řadě z důvodů rozdílných politických stanovisek. V roce 1964 byla Sartrovi udělena
Nobelova cena, kterou odmítl přijmout. V roce 1968 se angažoval v květnové revoluci v Paříži a ujal
se vydávání maoistických novin. V letech 1971-1972 bylo vydáno jeho třísvazkové pozdní dílo L'idiot
de la famille, monumentální flaubertovská biografie. Středem pozornosti se stala Sartrova návštěva
vězňů RAF ve Stammheimu v roce 1974. Jean-Paul Sartre zemřel roku 1980 v Paříži.