Ve druhé polovině 60. let se hardwarové možnosti počítačů prudce zvýšily. Současně s pronikáním počítačů do stále dalších a dalších oborů přibývalo i programovacích jazyků.
V podstatě co obor, to programovací jazyk. Programovací techniky však zůstaly na stejné úrovni, jako byly předtím. Není se snad čemu divit, že se velmi záhy objevily hlasy
volající po "úklidu" tohoto nepořádku. Hovoříme proto o tzv. softwarové krizi 60. let. Ve stejné době se objevil i pojem strukturované programování. Podle něj by měl na základě
dodržování určitých pravidel umět přečíst a upravit počítačový program i kdokoli jiný, nejen jeho původní autor. 60. léta se tedy vyznačují tím, že se objevily první univerzální
jazyky a první normy používaných jazyků.
Spojením vlastností Fortranu, Algolu a Cobolu a přidáním některých nových rysů vznikl v roce 1964 u IBM nepříliš podařený (minimum reálné síly při obrovském rozsahu definice) jazyk PL/1. Nabídl možnost nestandardního zpracování výjimečných situací za běhu programu, paralelního zpracování vstupních a výstupních operací a práce s ukazateli. V přehledu nelze opomenout ani Basic (1964, Kemeney a Kurtz). V původní podobě neobsahoval podprogramy v dnešním slova smyslu a nerozlišoval typy číselných proměnných. Byl totiž taktéž určen pro vědeckotechnické výpočty. Na druhou stranu k jeho popularitě přispěla i jeho jednoduchost, možnost interaktivní práce a snadná implementace na mikropočítačích(kde se však používá v dialektech, které se od původní verze značně liší).
Dalším jazykem byl Snobol, uveřejněný roku 1966. Měl však pouze malé spektrum použití. Jednalo se totiž o speciální jazyk pro práci s řeťezci. Rozšířením Algolu 60 o prostředky pro objektové programování vznikl poměrně těžko srozumitelný jazyk Simula 67 (O.J. Dahl a K. Nygaard) určený především pro diskrétní simulace. Tento jazyk znal pouze dynamické objekty, se kterými se pracovalo pomocí referencí. Nepoužívané objekty rušila automatická správa paměti (garbage collector). Prvně se zde též objevily třídy, dědičnost, virtuální programování či prostředky pro manipulaci se seznamy. Algol 68 A. Wijngaardena byl dalším pokusem o univerzální jazyk. Asi nejdůležitější byla myšlenka "ortogonality" - jazyk se má skládat z malého množství základních prostředků a pravidel pro jejich systematické kombinování a neměl by obsahovat náhodná omezení. Dále se v tomto jazyce objevilo paralelní programování a základní prostředky pro synchronizaci procesů (semafory), práci s ukazateli, řízení alokace paměti, atd. Algol 68 se trochu "rozjel" až ve druhé polovině 70. let, nikdy se však opravdu nerozšířil.