Pokusím se zde rozebrat, proč považuji báseň, básnění, i v dnešní době tolik ovlivněné technikou za nezbytné. Možná by se dalo říci, že skutečnost má několik rovin, či vrstev. Představme si je třeba jako roviny vnímatelné smysly, kde každý smysl má svoji rovinu, a rozumem, kde rozumovou spekulací dosahujeme ještě někam dál. Řekněme k tomu, že též pravděpodobně existují i další roviny, o kterých za normálních okolností vypovídat nemůžeme, protože jim neodpovídají smysly ani rozum. Takové lze pouze tušit, ohmatávat intuicí.
A dotýká se jich nejen básník. Možná znáte onen pocit závrati kdy doba, ženoucí nás do zkázy, ustoupí něčemu jinému. Náhle otevírá se neznámý prostor, kde běžné jistoty mizí, a zakoušíme cosi výjimečného. Dotek nepopsatelně zvláštní inteligence, která neusiluje o ovládání, ale cosi nabízí. Ano, můžeme to považovat za plod vlastního úsilí, ona moc není žárlivá. Náznaky bdělosti jež pavučina vtělených významů přináší pak stačí jen přepsat do znaků, jimiž vládneme. Onen zázrak proměny přenést dál a vynaleznout třeba ...procesor. Takový šťastlivec třeba ani netuší, že i magie hmoty, stejně jako báseň, vyrůstá z podhoubí imaginace a prostě užívá plodů svého úsilí.
