Pro práci z Úvodu do studia humanitních věd jsem si vybrala renesančního filosofa Giordana Bruna. V této práci se chci zaměřit na jeho život a jeho dílo O nekonečnu, universu a světech.
Před pouhými čtyřmi stoletími si náš svět rozlehlost kosmu neuvědomoval. V roce 1599 každý věděl, že Slunce, planety a hvězdy jsou jen světýlka obíhající okolo Země a lidstvo, které je středem malého vesmíru, bylo stvořeno k jeho potřebám. Byl to muž, který si dokázal představit nekonečno našeho vesmíru. Bruno byl dominikánský mnich v Neapoli, byl vyvrhel. V jeho době v Itálii neexistovala svoboda myšlení, ale Bruno toužil poznat všechna tajemství božího stvoření. Odvažoval se číst knihy zakázané církví, a stalo se mu to osudným.
Giordano Bruno se narodil v Nole na jihu Itálie. V jeho osmnácti letech nastoupil v Neapoli do dominikánského řádu. Nejen přiučení teologických textů se také zajímal hodně o antickou filosofii a začal lehce pochybovat o naukách katolické církve, která považovala tohle učení za pravdivé. V roce 1576 v Římě se o jeho pochybnostech dozvěděli představení jeho řádu a bylo na něj připraveno obvinění. Bruno utekl dříve, než ho mohli zatknout a díky tomu začíná pro něj dobrodružná cesta poznání.
Stal se apoštolem, šířícím evangelium nekonečnosti po celé Evropě. Domníval se, že ostatní milovníci Boha přijmou tento úžasnější a velkolepější pohled na boží stvoření. Ve své vlasti byl exkomunikován z katolické církve a zavrhli ho i Kalvinisté ve Švýcarsku a Luteráni v Německu. Bruno proto s radostí přijal pozvání přednášet na Britském Oxfordu. Myslel si, že má šanci podělit se svými myšlenkami s ostatními. Jako jediný mezi filosofy se hlásil ke Koperníkově kosmologii. Tvrdil, že Koperník měl pravdu, když říkal, že Země není středem vesmíru, ale Země obíhá kolem Slunce a že je to planeta stejná jako ostatní. Bruno na Oxfordu přednesl svou novou teorii o tom, že hvězdy jsou další Slunce, vytvořené stejnou substancí jako naše Země a obklopují je jejich vlastní světy plné vody s rostlinami a zvířaty, stejně ušlechtilými, jako jsou ta naše.
Za tato tvrzení byl odsouzen inkvizitory za kacíře a bezvěrce. Bruno se nerozvážně vrátil zpět do Itálie, která se pro něj stala jednou z nejvíce nebezpečných míst, protože Římská katolická církev ovládala systém soudů známých jako inkvizice a jejich jediným účelem bylo vyslýchat a mučit každého, kdo se odvážil hlásat myšlenky, které se neshodovaly s jejich přesvědčením. Bruno velice rychle uvízl v sítích náboženské policie.
Tulák, který uctíval nekonečný vesmír, trpěl dalších osm let ve vězení. Během neustálých výslechů tvrdošíjně odmítal odvolat své učení. Církev měla největší strach z toho, že by Bruno měl pravdu, a lidé by začali zpochybňovat pravdivost svatých knih a autoritu církve.
Kardinálové svaté inkvizice vynesli verdikt, že Bruno byl uznán vinným za pochybování o svaté trojici a božství Ježíše Krista, za víru, že boží hněv není věčný a všichni budou spaseni, za tvrzení, že existují jiné světy. Inkvizice dále rozhodla, že všechny knihy, které Bruno sepsal, budou spáleny na náměstí svatého Petra. Bruno byl předán do rukou Římského správce, který měl zvolit vhodný trest pro ty, kteří se odmítají kát.
Byl souzen (pravděpodobně i mučen) za své protikatolické a rouhačské myšlenky, a poté, co je dál odmítal odvolat, byl odsouzen k trestu smrti upálením. Trest byl proveden 17. února roku 1600 na náměstí Campo de' Fiori (Náměstí květin) v Římě. Ještě na hranici se odvracel od kříže, který mu byl podáván. Cenné svědectví o popravě přinesl Kaspar Schoppe.
V této podkapitole se zaměřím na Brunův spis O nekonečnu, universu a světech. Aristoteles říká, že svět je v sobě samém. Svět bude věc, která se nenalézá. Je to prázdno v nicotě. Bůh se stal místem všeho. Je to něco netělesného, tím pádem, co je za hranicemi universa? Tam co není věc, tam, co není místo, kde není za nebo mimo. V nekonečném prostoru tedy víme, že lze v sebe pojmout těleso. Nemůžeme utéct před prázdnem prostoru, jestliže je universum nekonečné. Nekonečnost prostoru dokáže v sebe pojmout těleso. Svět tedy existuje pro tento prostor, který se rovná světu, a s ním splývá v prázdnotu. Mohli bychom říci, že prázdnota se rovná nicotě. Kosmos nemá žádné hranice. Z toho plyne, že může i mohl by být vyplněn universálním tělesem, tedy nekonečnem. Bůh je nekonečný.
Bruno je velký obdivovatel Lucretia, který chápal vesmír jako nekonečné místo, kde život vzniká poutáním a odpoutáním atomů. Brunova teorie pout je univerzální princip soudržnosti reálna, což znamená nekonečné látky, ovládané zevnitř duše světa. Když hovoří o látce, říká, že není negativní, ale obsahuje všechny formy. Tím pádem Bruno přijímá Averroovu teorii a odlišuje se od Aristotela, podle něhož je látka čirou možností. Po vzoru Arabů se odvážil nazývat hmotu Bohem. Jestliže je hmota považována za božské něco, znamená to nekonečné rozpojování a odpojování pout a tužeb, možnost brát na sebe různé formy. Pouto v sobě ukrývá dualismus. Příroda je tedy proměnlivá. Principy takzvané vnitřní složky přírody jsou forma a látka. Bruno tvrdí, že forma v určité míře spadá v jedno s duší, neboť každá forma je vytvářena duší. Duše světa ovlivňuje všechny věci, duše a veskrze veškerou látku. Proto se dá říct, že duše je principem světa a látkou duchovní substance, která se jeví v různých formách universa. Forma a látka jsou tedy věčnými substancemi.
Je to chápáno tak, že Bruno rozumí, že jednotliviny jsou výsledkem proměnlivého a vzájemného pronikání dvou universálních principů.
Hlavní technický problém astronomie byl na počátku 16. století, kdy bylo těžké porozumět pohybu těles a planet na obloze. V době, kdy Giordano Bruno žil, ještě nebyl nalezen dalekohled, a o to těžší bylo i pozorování. Snaha o přesnost pozorování odhalila potřebu vylepšit teorii planetárního pohybu. Jednotlivé hvězdy z důvodu vlévání a odlévání atomů jsou neustále vystaveny změnám, které díky nějaké vyšší síle přetrvávají. Opět se odkazujeme na atomismus, a představa, že i hvězdy podléhají změnám, je významná pro aristotelskou kosmologii. Kde jsou božské objekty považovány za neměnné a nezničitelné. Bruno odmítá sféru stálic. Myslí si, že je vzdálenost různá. Domnívá se, že je vyplněn éterem v prázdném prostoru mezi hvězdami. Rozděluje hvězdy na dvě základní části, které nazývá Slunci a Zeměmi. Prvky, které mají, jsou u Sluncí oheň a u Zemí voda. Naše Země je jako hvězda, protože pokud se někdo na ní dívá z vnějšku, tak září jako ostatní hvězdy.
Když Bruno mluvil o přírodě a universu, má hned na mysli fyzikální universum, a opět zahrnuje všechna netělesná jsoucna, včetně Boha.
Bruno vytvořil universum se substancí, která obsahuje formu a látku. Tvrdí, že universum je, jedno, nekonečné a je jsoucí. Jeho myšlenky byly na jeho dobu velice revoluční. Ve světě, kde neexistuje mnohost substancí, existuje pouze mnohost projevů jedné jediné substance. Existuje pravdivé jedno a všechny věci podléhají zániku. Zatím, co naše mysl pod tímto povrchem uchopuje jednu substanci, tak vlastně vše splývá v jedno. Tato substance je dobrá, čistá a pravdivá, je to ta látka, i ta forma. Nic se neliší. V těchto formulacích se ztrácí rozdílnost mezi Bohem a universem. Bruno pokračuje v myšlence, že forma a látka jsou skutečnost a možnost splývání v jednom. Tvrdí, že v universu je pouze jediný princip, který zahrnuje jak formální, tak i materiální formu, proto universum je jediným, jestliže je substancí. Je to jediný princip, když zohledníme jeho další dva aspekty: tělesná i netělesná jsoucna. Bruno se ovlivnil Kusánem, kde se i on zmiňuje ve svých spisech, o tom, že látky živé a neživé jsou v jednom. Je to další nejasnost, ale jsou to myšlenky, které daly dalším učencům možnost je vyvrátit nebo potvrdit. Ukazuje nám originální obraz skutečnosti, a srovnáme-li skutečnosti z výroku v dialogu, vyjde nám několik zásadních nejasností.
Brunovy další články jsou obsaženy ve spisu Eroici furori. V nich se nachází básně, recitace a interpretace i jiných autorů, velké množství hesel a symbolických výroků, což přerušuje filozofický tok myšlenek, ale zároveň oživuje text. Bruno ve svých textech pojednává o lásce, kde ji on rozděluje oproti běžné lásce na heroickou a šílení. Heroická láska je moudřejší a vede duši od smyslového světa až k Bohu. Sjednocení s Bohem je konečná fáze, je to vlastně nekonečný cíl naší vůle i intelektu. I když tento poslední cíl se může uskutečnit až po naší smrti, tak teprve získává vnitřní vznešenost, důstojnost a ctnost.
V renesanci je slovo ctnost tradiční pojem, o kterém se zmiňuje už první antický systematik Aristoteles ve svých spisech.
Brunovy dochované spisy jsou dosti početné a různorodé. Jeho díla byla publikovaná za jeho života. Kromě filozofických a kosmologických dialogů vydal jednu komedii, mnoho básní a několik satirických traktátů. Jeho styl je živý, ale i temný. Některé jeho spisy byly, vydány až v devatenáctém století, tam patří několik jeho důležitých filozofických básní, a ukázalo se i jaký měl zájem například o matematiku a magii, nebo umění paměti. Umění paměti, které vzniklo z antické rétoriky, bylo dosti oblíbeným oborem ve středověku. Vědci se tímto oborem začali zabývat teprve nedávno, což znamená zapamatovat si obecná schémata jednoduchých jmen a výroků. Je to pojmenováno po katalánském filozofovi Raimundu Lullovi, říká se tomuto oboru také lullovské umění. Právě renesanční filozofie udělala rozpad středověké filozofie, dávala možnosti jiného myšlení, a díky tomu připravila renesance cestu k moderní filozofii. Teprve to mohlo mít dopad na myšlení pozdějšího století na kulturu své vlastní doby.
Myšlení na základě Brunova vlivu v dalších stoletích je těžké posuzovat, ale jeho odsouzení a hrozná smrt měly za následek, že podobnosti jistých výroků Galilea a Bruna o umístění Země ve vesmíru jsou tak neskutečně velké, že to nemůže být náhoda. 11 Bruno se stal předmětem zájmu v 18. století, kdy se o jeho filosofii začali zajímat osvícenští filosofové jako například Liebniz a Spinoza. Brunova metafyzika byla velmi ovlivněna Plotinem a Kusánem, zatímco jeho kosmologie je založena na Lucretiovi a Koperníkovi. Bruno se s kopernikánským kosmem natolik ztotožnil, že ji začal dál rozvíjet. Složení Brunova kosmu zůstává stále stejné, vše je spojené se vším, jak v prostoru, tak v čase a pořád dodržuje stále ty samé zákony.
Nekonečný vesmír je nutný a zakončený výraz nekonečné Boží jednoty. Látka a forma (rozumová duše), anebo potence a akt tak spolu splývají a Bůh je stejně tak shodou nekonečné potence a aktu. Jednotlivé bytosti, které se objevují na Zemi nebo i v nekonečnu vesmíru, jsou jen pouhými akcidenty, pomíjivými formami či modalitami, jediná nekonečná substance. Smrt neexistuje, je to jen změna v nitru nekonečné přirozenosti. Bruno se radikálně rozhodl, že už nebude věřit víře, i když ji ctil, ale on viděl víc, než ostatní a jeho myšlení dovolovalo přijmout ten fakt, že ve vesmíru nejsme jen my. Jsou tu i jiné světy možná i jiné bytosti. Tragický konec Giordana Bruna pak byl logickým důsledkem, věřil, že to co viděl a zjistil, musí znát i ostatní. Ale jak jednou řekl: Upálit neznamená vyvrátit.
Bruno byl průkopníkem astrologie v renesanci. Byl to také filosof a teologicky vzdělaný muž. Je očividné, že byl popraven nejen díky přijetí kopernikánského systému, ale také kvůli mnoha jeho filozofickým a teologickým názorům a také údajnému rouhání.