4. Fotografování dalekohledem

Úvodem této části bych rád upřesnil, že nyní nemám na mysli dlouhé pointované expozice hvězdné oblohy světelným dalekohledem (o tom jsem psal v předchozí části), ale naopak velmi krátké expozice jasných objektů. Typický dalekohled má totiž malou světelnost (1:7 až 1:15), takže není vhodný pro fotografování slabých mlhovin nebo galaxií. Dá se ale velmi snadno použít pro fotografie Měsíce, Slunce nebo jasných planet. Dokonce není ani nezbytně nutná paralaktická montáž (i když je samozřejmě výhodná), rozhodující je ale její tuhost, aby se nechvěla. Z fotoaparátů jsou nejvhodnější zrcadlovky (nejlépe digitální), u kterých je možné odmontovat objektiv, v nouzi lze použít i kompaktní přístroje. U málo světelných soustav bývá problém přesně zaostřit, je proto důležité mít kvalitní jemnozrnnou matnici. U digitálních přístrojů s výhodou využijeme okamžitou kontrolu zaostření podle zkušebního snímku. Expoziční čas je možné u větších objektů (Slunce, Měsíc) přímo změřit, proto je výhodné, když má fotoaparát vnitřní expozimetr, nejlépe s možností bodového měření.

Optické soustavy
Optickou soustavu dalekohledu je možné pomocí dalších členů přizpůsobit (zkrátit nebo prodloužit ohniskovou vzdálenost), abychom dostali požadovanou velikost fotografovaného objektu. Dále uvádím nejčastější způsoby fotografování dalekohledem, je však samozřejmě možné vymyslet i složitější soustavy. Schémata jsou kreslena pro čočkový objektiv dalekohledu (refraktor), ale podobné uspořádání lze navrhnout i pro zrcadlové soustavy, protože dodatečné optické členy jsou umístěny až v blízkosti ohniskové roviny objektivu.

Fotografování v primárním ohnisku dalekohledu je nejjednodušší metoda a pokud je možné ji použít (vyhovuje-li ohnisková vzdálenost dalekohledu), tak ji preferuji před složitějšími soustavami. Další optické členy totiž obvykle zanesou do soustavy vady a sníží kontrast obrazu. Z fotoaparátu použijeme jen tělo (objektiv musí být odnímatelný). Výhodnější jsou přístroje s bajonetovým úchytem objektivu, protože ten má větší průměr. Běžné zrcadlovky Praktica nebo Zenit mají závit M42, který má čistý vnitřní průměr cca 40mm, což už trochu vinětuje rohy snímku (úhlopříčka kinofilmu je cca 43 mm).

Jestliže potřebujeme prodloužit ohniskovou vzdálenost dalekohledu přibližně 1,5x až 3x, je vhodné použít negativní projekci (tzv. Barlow člen). Tento člen se běžně prodává jako příslušenství k dalekohledu a bývá složen ze dvou čoček. Je možné použít také tzv. telekonvertor, který se prodává k fotografickým objektivům. Ten je obvykle složen z více členů a mívá větší průměr. Z fotoaparátu využijeme opět jen tělo, jako když fotografujeme v primárním ohnisku. V tomto případě jsou však menší nároky na průměr objektivového závitu, takže M42 již nezpůsobuje vinětaci. Pokud přesto ubývá světlo ke krajům, je na vině obvykle nedostatečný průměr vlastního Barlow členu.

Potřebujeme-li dosáhnout velkého prodloužení (více než 3x) ohniskové vzdálenosti, můžeme využít okulár dalekohledu k projekci obrazu z primárního ohniska. Zvětšení obrazu je dáno poměrem vzdáleností film - okulár a okulár - primární ohnisko. Změnou polohy okuláru je možné toto zvětšení plynule měnit. Okulár by měl být kvalitní, případně je možné ho nahradit fotografickým objektivem s krátkým ohniskem a velkou světelností. Pro fotoaparát platí totéž, co pro fotografování v primárním ohnisku - opět použijeme jen tělo a bajonet je lepší než závit M42.

Afokální soustava je již poměrně složitá a její použití bych doporučoval pouze tehdy, jestliže potřebujete využít její hlavní přednosti - na fotoaparátu můžete ponechat původní objektiv. Řada fotoaparátů totiž nemá možnost (nedestruktivně) odejmout objektiv a afokální soustava je pak jediná možnost, jak s tímto přístrojem fotografovat přes dalekohled. Stačí prostě dalekohled i fotoaparát zaostřit na nekonečno a mechanicky obojí vhodně spojit. Místo fotoaparátu lze samozřejmě použít i videokameru.

Optický kompresor je jediná z popisovaných soustav, která ohniskovou vzdálenost zkracuje. Tím také zvětšuje světelnost výsledné soustavy, ovšem za cenu zmenšení využitelného pole. Proto je její typické použití pro CCD kamery, které mají malý rozměr čipu. Chceme-li optický kompresor použít, je nutné mít dostatecně dlouhý okulárový výtah, protože ohnisková rovina se posune směrem k objektivu dalekohledu.

V této části bych se chtěl podrobněji zmínit o fotografování Měsíce, Slunce a jasných planet. To jsou totiž vděčné objekty, které jsou často cílem amatérských dalekohledů.

Měsíc
Fotografování Měsíce klade patrně nejmenší nároky na vybavení a proto bych doporučoval s ním začít. Máme-li fotoaparát na kinofilm, je optimální ohnisková vzdálenost cca 2m. Jestliže má dalekohled kratší ohnisko, je vhodné ho prodloužit (např. Barlow členem), jinak můžeme fotografovat přímo v primárním ohnisku. Máme-li fotoaparát bez možnosti odejmout objektiv (např. digitální), budeme muset použít afokální soustavu. Zorné pole je však u této soustavy obvykle malé, takže se může stát, že se celý Měsíc nevejde do záběru. Při určení expozičního času se lze obvykle spolehnout na vnitřní expozimetr, pouze pokud je Měsíce malá fáze a zaujímá malou plochu z celkového záběru, je nutné expozici odhadnout nebo raději udělat několik různě dlouhých expozic.
Zatmění Měsíce lze fotografovat stejně jako Měsíc mimo zatmění s výjimkou úplné fáze, kdy bývá problém s nedostatkem světla a je nutné použít paralaktickou montáž s pohonem.

Slunce
Pro fotografování Slunce platí v podstatě totéž co pro Měsíc, je však nutné dalekohled vybavit vhodným filtrem. Používat filtry v blízkosti ohniskové roviny není bezpečné, filtr by měl být před objektivem a musí tedy být kvalitní, aby nekazil obraz. Je možné použít např. skleněný chromový filtr, ten je ale poměrně drahý, takže pokud nevadí namodralé zabarvení obrazu Slunce, tak mohu doporučit fóliový filtr, který je kvalitní a laciný.
Částečné zatmění Slunce lze fotografovat stejně jako Slunce mimo zatmění. Zcela jiná situace ovšem nastává při úplném zatmění. Sluneční korona totiž sahá do vzdálenosti několika poloměrů Slunce, proto je nutné použít optickou soustavu s dostatečně velkým zorným polem. Úplnou fázi fotografujeme samozřejmě bez filtru. Mezi vnitřní částí korony ( těsně nad Sluncem) a vnější koronou je tak velký rozdíl jasu, že jej není možné zachytit na jeden snímek. Je proto vhodné pořídit celou sérii fotografií s velkým rozsahem expozičních časů. Velkou výhodou je použití paralaktické montáže s pohonem, protože se nemusíme zdržovat udržováním Slunce v záběru a také se nám nerozmažou delší expozice vnější korony.

Planety
Pro fotografování amatérskými prostředky jsou nevhodnější planety Saturn, Jupiter, Mars a Venuše. Ostatní planety jsou již tak malé (zdánlivě), že na nich nezachytíme žádné detaily. I velké planety však mají zdánlivý průměr menší než 1', což je cca 30x méně než Měsíc. Proto je nutné použít optickou soustavu s velkou ohniskovou vzdáleností (několik metrů). Vhodná je např. pozitivní projekce nebo afokální soustava. S rostoucím zvětšením se ovšem také zvětšují nároky na stabilitu montáže a začíná být problém s nedostatkem světla. Kvalitní montáž s pohonem je proto nezbytná. Při velkém zvětšení již má zásadní vliv na ostrost obrazu seeing (chvění obrazu vlivem atmosféry). Výhodné je proto pořídit velké množství snímků a z nich pak vybrat ty nejostřejší. Z tohoto důvodu je vhodné pro snímání planet použít videokameru nebo webkameru, protože s kamerou lze snadno a lacino (na rozdíl od filmu) pořídit několik set snímků během chvilky.