10. den - Jablunkov, Ostrava + vlakem Plzeň
Tahle noc byla opravdu plna vášní, neboť naše rozespalá těla byla téměř každou chvíli buzena nepříjemným hlukem kolem právě projíždějícího vlaku. Bylo jich opravdu požehnaně, neboť tento sparťansky zařízený kemp se nacházel asi 300 metrů od hlavního železničního tahu severem republiky směrem na Slovensko.
Ráno však bylo příjemné. Sice jsme museli stávat na naše zvyklosti brzy, neboť Pavel prohlásil, že musí z Ostravy bezpodmínečně odjet lehce po poledni, a nás do této severomoravské metropole čekalo ještě hezkých pár kilometrů. Naposled jsme zabalili naše přírodní postele, naložili všechen náklad na kola a s posledním pohledem na vyleženou trávu jsem vyrazili směrem, kde jsme tušili Ostravu.
Bylo vlahé ráno a z modrého nebe nás zdravilo slunce, které i na Moravě hřeje úplně stejně jako u nás doma. Projeli jsme několika málo vískami a místní obyvatelé byli naším výskytem, právě u nich, dosti překvapeni. Někteří se na nás příjemně smáli a mávali na pozdrav. Abych pravdu řek, takové přijetí v Čechách jsem opravdu nečekal.
Nádherné lesy a pole kolem cesty nám zpříjemňovaly cestu a po letmém pohledu na tachometr jsme byli opravdu spokojeni. Průměrná rychlost toho rána se udržela na třiatřiceti a jako by se tam zapomněla, nechtěla se hnout. Hnali jsme se z větrem v zádech a jako by ve shonu nechávali za sebou všechen ten neznámý kraj. Pavel se sice jednou pokusil, nevím jestli schválně, navrhnout odbočení špatným směrem, ale s Daliborem jsme ho společně přehlasovali a pokračovali úspěšně dál.
Po nějakém tom ujetém kilometru jsme chtě nechtě museli využít "pohodlí" hlavního tahu na Havířov. Nikdo si nestěžoval, neboť rychlost byla přiměřená naší situaci a i odpočatá těla měla z tohoto pohybu radost. Jen občas nám dělali starost řidiči různých národností, nejvíce však české a v těsném závěsu za nimi i Poláci, kterých tu bylo jako hub po dešti. Museli jsme připustit, že v České republice je opravdu více aut než na Slovensku a pokusit se nějak se s tím srovnat. Snad se to povedlo, protože, pokud si dobře pamatuji, ještě všichni žijeme.
Po vjezdu do Havířova jsme museli uznat, že už to opravdu nejsou úzké polské nebo slovenské silničky s velmi řídkým provozem, které jsme mnohdy sdíleli pouze sami se sebou, ale město plné nástrah. Po průjezdu několika křižovatek jsem s Pájou zjistili, že Dalibor zmizel kdesi v nenávratnu, nebo-li Zdík in shit. Nestalo se nic strašného, chlapec se jen nějak zapomněl na jedné nebo možná i více křižovatkách a po krátkém čekání mohl být přivítán opět v naší společnosti. Toto město jsme zvládli docela úspěšně, i když nás zarážela cesta před námi, kterou podle našeho správného úsudku představovala čtyřproudová komunikace se středním dělícím pruhem. Opravdu nebylo zbytí a museli jsme se chtě nechtě podřídit svému osudu a z důvodu nedostatku času ji použít. Jaké bylo naše překvapení , když jsme cestou potkali dva malé chalany na kolech, která již dlouho neviděla vodu ani podobné mycí prostředky, natož pak nějaký klíč.
Zde se proti nám postavilo počasí a nepříjemný vítr nám bránil v rychlejší jízdě. Po chvilce se přidalo slabé poprchávání, ale pro nás to nemělo význam, neboť náš cíl byl jasný. Krajina začala připomínat Verneovo Ocelové město a trošku se i setmělo, neboť vzduch zde zřejmě nestačil absorbovat takové množství popílku a jiných nečistot. Dál to šlo samo, podjezdy, nadjezdy, několikrát téměř stejné cedule s odkazem na nákupní centrum kdesi za Ostravou a za okamžik jsme tam byli. Ano Ostrava - ocelová chlouba Slezska.
A žijí tam i lidé. Prvního muže lehce středního věku jsem se zeptal, kde že je zde možné najít hlavní nádraží. Odpověděl velice důvěryhodně a posílal nás kamsi tím směrem odkud jsme právě přijeli, a proto jsme po poradě usoudili, že možná nebude místní. Po několik stech metrech se Pavel zeptal znovu a na naši radu, aby to byla nějaká mladá pěkná slečna okamžitě vybral paní lehce před smrtí. Ovšem, celá situace se odehrála dle podobného scénáře jako před několika okamžiky s tím rozdílem, že jsme tedy uposlechli. Chyba. Skončili jsme někde mezi paneláky a jakýsi, konečně normální, mladý páreček nás poslal správným směrem a zachránil mě tak od šílenství. Ještě poslední krátký nákup v potravinách, kde zaměstnanec ochranky zřejmě denně obtěžuje prodavačku a povzbuzuje kupující slovy: "Jenom tak málo.." , a mohli jsme díky šťastné náhodě objevit hlavní nádraží v socialistickém stylu.
A asi zde se začal točit kolotoč neschopnosti zaměstnanců dráhy. Nebylo to nic strašného, jen jsme nemohli paní u podeje zavazadel vysvětlit, že chceme, aby kola jela ve vlaku, kterým pojedeme my a ne v jiném, ale to jsme netušili, co přijde v Praze. Za nějakých třicet minut jsme se uvelebili v kupé a svěřili své životy a majetek do spárů přízraku jménem České dráhy. Čtyřicet plánovaných kilometrů se protáhlo na sedmdesát, ale vlak jsme stihli a to bylo v tomto okamžiku to hlavní. Cesta z Ostravy do Prahy probíhala docela bez problémů a hlavně rychle, ale ta Praha.
Výstup z vlaku na rozpálené hlavní nádraží plné podivných individuí a to vše se všemi našimi zavazadly během několika minut. Svěřil jsem klukům své věci a prolezl ještě vlakem na druhou stranu, kde jsem zahlédl železničáře s našimi koly. Tlačil je kamsi k výtahu a jelikož jsem je chtěl dle našich zkušeností z předchozích přeprav a dle rady ostravské úřednice vydat a přeložit do druhého vlaku na Plzeň sám, musel jsem ho následovat kamsi do podzemí, kde se dal do zuřivé debaty s "ženou" v rozervaných teplákách a cigaretou v ústech, která se prý vyzná. Dozvěděl jsem se, kdy jede vlak, z kterého nástupiště, a dokonce jsem dostal zpět i naše kola jako vždy výměnou za část podacího lístku s tím, že do vlaku mi je vezmou, neboť u sebe mám doklad o zaplacení až do Plzně. Setkal jsem se s ostatníma a po několika desítkách minut měl přijet vlak ze Žiliny. Nepřijel. Zpoždění padesát minut, ale ani to nás nepřekvapilo, jen mírně rozladilo. Vlak zastavil a my jsme se jako vždy rozdělili. Zatímco Pája s Daliborem naházeli kamsi dovnitř věci, já jsem se pokoušel naložit do nákladního vagónu kola. "Dělej, máme zpoždění," bylo první, co mne uhodilo do tváře jakmile jsem pozdravil nějakého strejdu u nakládky. A začalo nekonečné dohadování o tom, že budeme muset znova zaplatit, neboť jsme vyzvednutím kol přerušili dopravu a byla tím ukončena. Nikdo nedbal mých argumentů a odvolání na tři konkrétní zaměstnance dráhy, kteří mi radili. Ani nemluvím o tom, že přesně tímto způsobem jsme již kola alespoň třikrát předtím převáželi. Naštěstí jsem nebyl sám a občas mne svými zkušenostmi podpořil jeden mladík s totožným problémem. Naše výměna názorů se zostřovala a zřejmě by přerostla v konflikt, kdybych nevyslovil následující slova: "Podívejte, jdu za vašimi nadřízenými, neboť domluva s vámi, zdá se není možná." Ještě jsem zmínil něco o problémech, které by mohly nastat, kdyby vlak odjel bez kol a zpoždění stále rostlo. Nevím jak je to možné, ale najednou se ve vagónu objevil mladík v letech a těle Lou Fanánka a dohodli jsme se na tom, že nám kola přepraví pouze na čestné slovo. Nechtělo se mi podstupovat takové riziko, neboť opravdu nešlo o nějaké Ukrajiny, a vyžádal si od něj jakés takés potvrzení na nějž nám v Plzni kola opravdu vydal. Po tom, co jsem situaci zmínil v kupé, kde na mne čekali ostatní se Pája opět nechal slyšet: "Copa sme to vlezli?" Také jsem se dozvěděl, že do poslední chvíle našeho odjezdu lidé věřili zprávě šířené rozhlasem a přebíhali do jiného vlaku na Plzeň, který jel včas a údajně měl vyjet dříve. Jaké bylo jejich zklamání, když se první pohnul ten náš "rychlík".
Do Plzně jsme dojeli sice se zpožděním přesahujícím sedmdesát pět minut, ale dojeli.
Ještě poslední stisknutí rukou, několik krátkých slov a pohledů a každý se vytratil do noci se svým věrným chrommolybdenovým přítelem, který ho za těch několik dní nesl přes 750 kilometrů.