7. den - Turčianské Teplice, Terchová
Toho dne ráno bylo trošku chladněji než obvykle, neboť jsme noc trávili prakticky pod Velkou Fatrou a její krásné panoráma rýsující se nedaleko nám připomínalo včerejší stoupání z Harmance a konečný několikakilometrový sjezd do Teplic.
Pavel se toho dne probudil pomočený hrůzou z noční můry způsobené zážitkem ze sprch alias toalet z minulého dne. I přes tento menší handicap jsme po nějaké době již dobře sluncem vysušené věci posbírali a vyrazili tentokráte po silnici první třídy směrem na Martin. Ostatně jiné tu ani nebyly. Krajina cestou nevykazovala žádné radikální změny, stálá přítomnost kopců i vyšší nadmořská výška dávaly pocit lepšího dýchání, které občas nepříjemně zpestřil tu a tam projíždějící přestárlý kamión s nedokonalým spalováním.
Občas jsme se sice pokusili vzdálit po jakés takés okresce , avšak v zápětí jsme stejně museli využít pohodlí hlavního tahu. To už se v dálce začínaly rýsovat obrysy Martina.
Toto město nás přivítalo širokou dvouproudovou komunikací se středním dělícím pruhem, spoustou vysokých paneláků a poněkud tmavším vzezřením. Projeli jsme okrajovou čtvrtí Jahodníky okolo benzínových pump, kde místní dvouproudovku doplňovala ještě poměrně děravá silnice, zřejmě pro povozy. S přibližující se panelákovou zástavbou se počaly ozývat i naše žaludky, a proto jsme usoudili, že by bylo dobré doplnit zásoby proviantu. Stalo se tedy a my zamířili ke klasické stavbě betonového vzezření, kde jsme tušili potraviny.
Spousta lidí ze sídliště na poměrně malý krámek v přízemí a také poměrně poddimenzované parkoviště. Shodli jsme se, že já a Pája vyrazíme na průzkum a první nákup, zatímco kolega Dalibor bude hlídat naše dopravní prostředky. Vstoupili jsme do jámy lvové. Jali jsme se nákupních vozíků, které jsou u nás k vidění již jen v menších venkovských prodejnách, a vyrazili mezi regály. Spousta zboží nám rychle zaplnila vozíky i rozpočet. Prostě klasika. Chleba, lunch meat, nějaké ty konzervy a nutné tekutiny. Dostali jsme chuť na uzeniny, chyba.
Postavili jsme se jako slušní lidé do řady u pultu a čekali, až se na nás dostane. Dostalo se, ale jakmile jsem chtěl objednávat a jmenovat požadované komodity, stala se nečekaná věc. Obsluhující dáma lehce středního věku nám s Pájou jasně dala najevo nezájem a ladným krokem připomínajícím raněnou kobylu odkráčela kamsi. Stáli jsme na místě poměrně pěknou řádku minut, než jsem se začal ošívat a rozebírat nastalou situaci. Nebylo to nic platné. Asi za 10 minut jsme se dočkali. Za pult se přikolíbal obtloustlý "řezník", pan vedoucí, a bez sebemenšího problému s přátelským zabarvením hlasu mě obsloužil. Nevím čím to bylo, ale zřejmě se mu zalíbil Pavlovo kukuč a nečekaně mu nabídl tykání. Pavel pohotově pochopil situaci a poněkud přidrzlejším tónem mu při odchodu řekl jednoduše: " Tak čau..."
Tím to ještě nekončilo. Postavili jsme se do fronty ke kase, která nebyla nikterak dlouhá, avšak paní pokladní zřejmě nikam nespěchala, neboť byla placená od hodiny, a naše čekání pokračovalo. Nějak jsem nedokázal pochopit jednání místních zaměstnanců a o svůj pocit jsem se venku před samoobsluhou chtěl podělit s čekajícím Daliborem. Ani jsem si nevšiml, že je zabrán do přátelského rozhovoru se starším člověkem, který prý byl také na vojně v Čechách. Sotva jsem se dostal ven s neskrývaným rozhořčením v hlase jsem informoval: "Teda tomu říkám komunismus!"
Kolega ihned pochopil, která uhodila, avšak onen stařík, zřejmě zapřisáhlý obhájce bývalého režimu se mi pokoušel oponovat. "Jen aby vám jednou ty komunisti nebyli dobrý." Po pravdě nás trochu vyvedl z míry těmito utopickými řečmi a pokusili jsme se ho s Pavlem "jemně" nasměrovat napravo, avšak stále si vedl svou. Dalibor se pro jistotu raději vzdálil nakupovat a náš slovenský oponent vzdal naděje a odkráčel kamsi s upřesněnými názory na "západní" společnost.
Raději pryč. Projeli jsme Vrútky a opět po kvalitní silnici zamířili přímo na Žilinu. Cesta se vinula podél jakési řeky, kterou jsme později identifikovali jako Váh, projeli jsem pod hradem Strečno, minuli úplně novou vesnici, vystavěnou pouze o několik kilometrů od místa, kde stála původně a nyní musela uhnout budované přehradě. Před námi se otevřelo údolí a v něm Žilina. Ještě jsme se zastavili na vyhlídce na rozrytou krajinu plnou bahna, těžkých nákladních aut z Kopřivnice, podivně rozmístěných mohutných hald betonu, které budou použity na stavbu hráze zmíněné přehrady.
Žilina je krásné, moderní, upravené město plné příjemných lidí. Úplně zrekonstruovaný střed dává tušit bohatství v pokladně na radnici.
Nutno říci, tuto zmrzlinu jsme si všichni vychutnali a vyrazili dále po schodech dolu na dolní náměstí, které k překvapení nás všech nese název: "Náměstí Andreja Hlinku" Celé je vyloženo malými kostkami a velmi vkusně upravené, ačkoliv jako dominanta zde stojí obchodní dům Tesco, k němuž z druhé strany přiléhá park plný zeleně, krásných altánů, zřejmě příbytků místních bezdomovců.
Přecházíme náměstí a zamířili jsme k parku, neboť právě tím směrem jsme tušili výjezd z města směr Teplička nad Váhom. Směr byl správný, ale. Cestou parkem se ke mně s velmi přátelským úsměvem a neskrývanou radostí vrhnul občan tmavé pleti s mongolskými rysy a spoustou špíny na těle a podává mi ruku. Po chvíli váhání a podle Dalibora i schovávání svých rukou za zády jsem ze slušnosti nabízenou pravici přijal. Onen muž se okamžitě rozhovořil o čemsi, čemuž jsme ani za mák nerozuměli a dotazoval se, odkud jsme. Dalibor již ze zvyku povídá: "Ze západu." Dočkali jsme se odpovědi: "Takže z Moravy?" Pro upřesnění dodáváme: "Ne ještě víc na západ. Západní Čechy, Plzeň." Zřejmě nedostatek mozkových buněk nebo přebytek alkoholu v krvi způsobil, že tento "Slovák" pochopil toto zeměpisné určení trochu jinak a přitakal: "Takže z Moravy !!!"
Trochu nás to zarazilo, ale nezabývali jsme se tím pro tuto chvíli a spíše čekali, co bude dál. Konečně projevil svůj úmysl. Požádal o nějaké drobné a ačkoliv nejsem přítel žebroty, několik slovenských drobných jsem mu dal, abychom mohli pokračovat v cestě. Při odchodu mi již ruku nepodal.
Úspěšně jsme absolvovali průjezd Žilinou a po okresní silnici putovali dál. Našlápli jsme a rychlost se na několik desítek minut ustálila dosti vysoko a pomohla nám vzdálit se velkoměstu a objevit krásy vesnické krajiny severně od Malé Fatry. Vesničky s vesnickými hřbitovy a vesničany nejen na nich se střídaly, až najednou se po levé straně objevily stany, znamení to kempu pro dnešní noc. Nocovali jsme tedy kousek od Terchové u potoka Varinka, kde jsme se ještě seznámili s jedním maníkem na kole z Mostu a jeho dědou, který se ihned vyptával, kam a odkud jedem. Pohotově jsem mu vyložil naše původní plány s východním Slovenskem a doplnil, že se Pavel bál, a také proto že jsme je změnili. Následovala odpověď, kterou ani jeden z nás nečekal. Muž se ani na chvíli neodmlčel a s překvapením v hlase důrazně vyřkl památné slovo: "Hovno?" Tak pro dnešek bychom měli 82 kilometrů.
Poznámka webmastera: To "Hovno?" se stalo až na přehradě v Námestovu. Já si to dobře pamatuju, protože jsem při tom vyprsknul pití, které jsem zrovna pil. Ale tak nějak hezky to sem zapadne, že se mi to ani nechce opravovat...